Stanislav Kaucký Údery proti Jugoslávii - Fakta a postřehy Podle vyjádření mluvčího Aliance J. Shea by mělo NATO porazit jugoslávského prezidenta leteckými údery, které se jeví jako nejúčinnější způsob nátlaku, do dvou až tří měsíců. Ani pozemní operace by neznamenala rychlejší řešení konfliktu v Jugoslávii. Jak Shea dále uvedl, ze strany Aliance se jedná o taktiku ”postupného vyčerpání protivníka” a není daleko okamžik zhroucení jugoslávské armády, jejíž bojová síla každým dnem slábne. Společně s vojenským mluvčím Severoatlantické aliance G. Maranim sdělili, že i přes soustavnou nepřízeň počasí a s ní související zrušení některých misí, letecké útoky spojeneckých letounů i nadále pokračují a budou stupňovat svou intenzitu. Fakta a postřehy, shrnuté v tomto článku vám mají připomenout, co se vlastně odehrálo od počátku konfliktu do poloviny května.   DRTIVÁ LETECKÁ PŘEVAHA NATO Na vzdušných úderech proti Jugoslávii se svými letouny podílela většina členských států NATO, zejména USA (800 letounů), Velká Británie a Francie. Celkem více než 1000 bojových letounů. Bojové letouny Spojeneckých sil již během prvního dne leteckých úderů v Kosovu sestřelily celkem tři srbské letouny MiG-29. Dva z nich byly sestřeleny americkými letouny a jeden letounem nizozemským. Údery byly zaměřeny na různé cíle, zejména na protivzdušnou obranu v Kosovu a jeho okolí. Poprvé byly nasazeny strategické bombardovací letouny B-2 SPIRIT. Letouny, které vzlétly ze své domovské základny v USA, překonaly oceán, doplnily palivo za letu a bez mezipřistání zahájily bombardovací mise a určené cíle zasáhly s mimořádnou přesností. Do úderu v počáteční fázi byly nasazeny hlavně proto, že jsou schopny nepozorovaně překonávat protivzdušnou obranu protivníka a operovat v hloubce jeho území za libovolného počasí a účinně zasahovat hlavně zodolněné cíle prvořadé důležitosti. Americké vojenské letectvo rovněž vyčlenilo a z domovské letecké základny v Ellsworth (USA) dne 31. března 1999 přemístilo pět strategických bombardovacích letounů B-1B. Dnem 1.4. 1999 letouny B-1B plně zaujaly bojovou pohotovost a přešly do podřízenosti vrchního velitele gen. Wesley K. Clarka. Letoun B-1B vyniká obrovskou údernou silou, může létat v malých a přízemních výškách rychlostí až Mach 1,2. Pro účely ničení pozemních cílů může být vyzbrojen až 84 konvenčními pumami o hmotnosti 250 kg, případně až 30 protitankovými klouzavými pumami se submunicí naváděnou v konečné fázi letu. Letoun je vybaven špičkovou radioelektronickou výstrojí, která mu dovoluje operovat za všech meteorologických podmínek a v noci. Současně s letouny B-1B byly dne 29.3.1999 z americké letecké základny Minot na britskou leteckou základnu Fairford přemístěny rovněž další 4 strategické bombardovací letouny B-52H STRATOFORTRESS. Verze letounů B-52H jsou speciálně upraveny tak, aby mohly být vyzbrojeny až 20 konvenčními verzemi řízených střel s plochou dráhou letu CALCM (Conventional Air-Launched Cruise Missile). Zavěšují se po šesti pod každým křídlem a dalších osm může být v trupové pumovnici. Záhy se ukázalo, že Aliance má velmi dobrou výzbroj k ničení strategických cílů, z nichž již většinu zničila. Vyvstalo však další nebezpečí, spojené se značným množstvím těžké techniky a její využívání při násilném vyhánění civilního obyvatelstva z domovů. Postrádala účinné prostředky k ničení pozemních, zvláště pak obrněných cílů – tanků, BVP, děl, raketometů a minometů. Proto byly nasazeny rovněž americké bojové letouny, určené pro přímou leteckou podporu pozemních vojsk A-10 THUNDERBOLT. Tyto pancéřované a obratné letouny s velkým množstvím protitankové munice a pum mohou působit v noci, v přízemních výškách, vyhledávat, rozpoznávat a bezprostředně ničit tyto cíle ve dne, v noci a za snížené viditelnosti. Letecké operace dále gradovaly. 6. dubna Aliance poprvé vyslala letouny proti Jugoslávii přímo ze základny v Německu. Britské bojové letouny TORNADO startovaly ze základny Brüggen v Severním Porýní-Vestfálsku (britské letectvo má v Brüggenu 28 těchto letounů). Na leteckou základnu Spangdahlem v západním Německu bylo přemístěno z Hollomanovy základny v americkém státu Nové Mexiko 13 letounů F-117. Letoun typu stealth F-117 Dne 14. dubna bylo provedeno posílení dalšími 300 bojovými letouny, zejména víceúčelovými F-15 a F-16 a bombardovacími letouny. Pro operaci Spojenecká síla měla Aliance dvakrát více bojových letounů než při zahájení operace 24.března. Nízkolétající letouny byly stále ohrožovány částečně bojeschopnou jugoslávskou protivzdušnou obranou. Vzhledem k nadměrnému letovému provozu nad Itálií byla část nových letounů umístěna na leteckých základnách dalších členských států Aliance, v SRN a Francii a část působí z letadlových lodí. Dne 6. května 1999 bylo oznámeno, že Spojené státy vysílají do Evropy dalších až 176 bojových letounů. Měly by se podílet na stupňujících se vzdušných úderech proti Jugoslávské svazové republice. Severoatlantická aliance bude brzy schopná nasadit do vzdušných úderů přes 800 bojových letounů. Posily vzdušných sil zahrnují mimo jiné 18 letounů A-10 THUNDERBOLT pro boj s pozemními jednotkami, zejména obrněnou technikou, 80 tankovacích letounů KC-135 a víceúčelové bojové letouny typu F-15E a F-16C, přizpůsobené pro boj v noci. Zcela běžné bylo, že z letecké základny Aviano v severovýchodní Itálii vzlétlo více než 60 bojových letounů F-15, F-16, A-10 a letounů rušičů EA-6B PROWLER, z jiných základen NATO dalších 30 bojových letounů TORNADO, JAGUAR, F-16. EA-6B PROWLER VRTULNÍKY PROTI OBRNĚNÝM CÍLŮM Po týdnech leteckých úderů se bojové mise Aliance soustřeďují mimo jiné i na jednotlivé obrněné cíle. Proti nim jsou letouny málo účinné, proto přišly na pořad dne bojové vrtulníky. Jak uvedl generální tajemník NATO Javier Solana, americké vrtulníky AH-64, určené zejména pro boj s obrněnými cíli, budou zapojeny do operace Spojenecká síla. Právě tyto vrtulníky prokázaly svou vysokou účinnost při ničení tanků a další obrněné techniky v irácké válce. Jejich přednostmi jsou hlavně nevídaná úderná síla a schopnost samostatně vyhledávat pozemní cíle a to i za snížené viditelnosti a v noci. Hlavním určením bojových vrtulníků AH-64 Apache je boj s tanky a další obrněnou technikou. Jejich manévrovací schopnosti jsou na velmi dobré úrovni i ve výšce jen několika metrů nad zemí. Díky velmi dobrému optoelektronickému vybavení je vrtulník APACHE použitelný i k boji za snížené viditelnosti a v noci. Americká armáda tyto bojové vrtulníky použila ve větší míře při válce v Perském zálivu v roce 1991 ke zneškodnění několika stovek iráckých tanků a dalších obrněných vozidel. K tomu jsou vyzbrojeny účinnou výzbrojí, zejména protitankovými řízenými střelami AGM-114 HELLFIRE. AH-64 APACHE V severní části území Albánie již bylo dislokováno celkem 24 vrtulníků AH-64 APACHE. Vrtulníky zahájily přesun již večer v pondělí 19. dubna, kdy provedly přelet z italského města Pisa jihovýchodním směrem do města Brindisi, odkud přelétly do Albánie. Podle vyjádření Pentagonu však bude zapotřebí ještě nějaký čas, než budou vrtulníky připraveny k zasazení do bojových akcí. Současně s vrtulníky bylo ze základny Fort Bragg v Severní Karolíně (USA) do Albánie přesunuto několik stovek amerických výsadkářů. Bezpečnost vrtulníků má zabezpečovat asi 2600 amerických vojáků. Podle americké strany se jedná o doposud největší přesun jednotek americké armády na Balkánský poloostrov od zahájení operace Spojenecká síla. Apače od začátku přesunu provází až neuvěřitelná smůla. Z 24 již dva postihly havárie, které podle vyjádření představitelů NATO nijak nesouvisí s jugoslávskou PVO. Druhá strana tvrdí, že druhý vrtulník havaroval poté, co byl zasažen protivzdušnou obranou. Ale to horší je pravděpodobně ještě čeká. V případě zaszení jim hrozí obrovské nebezpečí v podobě přenosných protiletadlových řízených střel (PLŘS) krátkého dosahu s infračervenou naváděcí soustavou, kterých má jugoslávská armáda stovky. Tyto PLŘS se lehce přenášejí, dají se snadno schovat, ale zato velmi rychle použít ze skrytu, aniž osádka vrtulníku odhalí střelce. Podmínky v Iráku a nyní v Jugoslávii jsou značně odlišné. V Iráku jsou rozlehlé písčité roviny, kdežto prostor Jugoslávie je značně členitý a zalesněný. Za kdejakým stromem, či keřem může číhat smrtelné nebezpečí. Vrtulník, aby byl účinný proti pozemním cílům, musí létat co nejníže u země, z hlediska střelce PLŘS to znamená co nejblíže k PLŘS. Dálkový dosah přenosných PLŘS je až 4000 a výškový 3500 metrů. I přesto, že AH-64 APACHE je opatřen pancířem, před takovou PLŘS mu bude málo platný. Je sice vybaven infračerveným rušičem AN/ALQ-144A, ale ten nemusí být za všech okolností zcela spolehlivou ochranou. Zejména nový typ ruské PLŘS IGLA se vyznačuje mimořádně vysokou odolností proti všem druhům rušení. Velmi účinnou zbraní proti AH-64 může být i kulomet větších ráží. Boj v noci bude sice hrát ve prospěch Apačů, ale z tak malých vzdáleností se budou moci střelci řídit vlastním sluchem a indikací PLŘS, že zachytila cíl. Tato fakta si zajisté uvědomují i američtí specialisté a pravděpodobně se obávají značných ztrát. To je pravděpodobně příčinou toho, že tyto špičkové vrtulníky doposud nebyly nasazeny, i když se to předpokládalo již ke konci dubna. OMYLY A TECHNICKÁ SELHÁNÍ Bulharské ministerstvo obrany oznámilo, že dne 31.3.99 dopadla na území Bulharska poblíž vesnice Elovdol, která leží zhruba dvacet kilometrů od jugoslávsko-bulharské hranice již druhá letecká protiletadlová řízená střela (PLŘS) Severoatlantické aliance. Při výbuchu nebyl nikdo zraněn a nevznikly ani hmotné škody. Vybuchla několik metrů nad zemí a vyhloubila kráter o průměru asi šesti metrů. Podobná PLŘS Severoatlantické aliance dopadla na území Bulharska nedaleko pohraniční vesnice Trun pár dní poté a ani tehdy nezpůsobila žádné škody.Velvyslanectví Spojených států v Sofii incidenty uznalo, ale označilo je za nešťastnou náhodu. Bulharské úřady proti výbuchům PLŘS neprotestovaly. Podle NATO došlo 6. dubna k zásahu mostu v době, kdy se v jeho blízkosti pohyboval vlak. Jednalo se o most, který byl důležitou součástí systému zásobování jugoslávských ozbrojených sil. Při tomto nechtěném zásahu vlaku bylo údajně zabito devět lidí a dalších šestnáct zraněno. Pilot letounu, který se 16. dubna účastnil náletu na konvoj vozidel s uprchlíky se domníval, že je složen z vojenských obrněných vozidel. Komunikace, po které se vozidla přesunovala, je důležitou zásobovací trasou pro srbské ozbrojené síly v Kosovu. Odpálil na konvoj řízenou střelu, naváděnou laserem a pro nedostatek paliva opustil oblast. Dne 19. dubna zase americký stíhací letoun, který se vracel z bojové akce nad Jugoslávii, zřejmě nedopatřením nad obcí Böszénfa v jižním Maďarsku odpálil neřízenou raketu, která naštěstí při dopadu na zem nevybuchla. Již několikrát byly nedopatřením bombardovány některé civilní objekty, včetně nemocnic. Dne 29. dubna letecká protiradioelektronická střela typu AGM-88 HARM zničila dům na sofijském předměstí Gorna Banja asi pět kilometrů od centra bulharské metropole. Střela byla odpálena z letounu NATO proti aktivnímu radaru protiletadlového raketového systému, kdy pilot vyhodnotil situaci jako bezprostřední ohrožení. Střela HARM se odchýlila od svého cíle v okamžiku, kdy obsluha tohoto radaru vypnula jeho vysílač. Za této situace je let řízen autopilotem a palubním počítačem, v jehož paměti je uchována poloha radaru podle posledního přijatého signálu. Jak mohlo dojít k tomu, že se střela, odpálená ve směru k pozemnímu radaru, tzn. k zemi mohla odchýlit tak, že nastoupala do značné výšky, proletěla vzdálenost asi 70 kilometrů a pak zasáhla obytný dům, kde vybuchla, odborníci nedokáží vysvětlit. Příčinou incidentu byla s největší pravděpodobností technická závada letounu, či samotné střely. Dosud největším selháním bylo bombardování čínského velvyslanectví v Jugoslávii, ke kterému došlo 8. května. Protizemní řízené střely, odpálené z amerických bojových letounů byly omylem navedeny na budovu velvyslanectví místo na jugoslávský státní úřad. Čtyři lidé při něm přišli o životy, dalších asi 20 lidí bylo zraněno. V polovině května se bombardování nevyhnulo ani některým dalším velvyslanectvím v Bělehradu. Podle tvrzení představitelů Aliance se při svých úderech v Jugoslávii snaží zabránit škodám mimo stanovený cíl útoku, avšak při úderech tohoto charakteru nelze stoprocentně vyloučit vedlejší účinky zásahu. Mnoho z nás si klade otázku: Proč armáda, která vlastní zbraně špičkových technologií nedokáže bombardovat pouze vybrané cíle tak přesně, aby nedocházelo ke ztrátám na lidských životech. Základem většiny soudobých technologií je optika a její stoprocentní funkčnost je zaručena pouze v ideálních meteorologických podmínkách. Snad největším nepřítelem Aliance je špatné počasí, zejména nízká oblačnost, která ztěžuje a někdy dokonce znemožňuje použití přesných zbraní. Letouny Aliance nemohou nalétávat do prostoru cílů v malých výškách, resp. pod spodní základnou oblačnosti, protože by byly zranitelné. Střední výška sice představuje určitou ochranu před hlavňovými prostředky PVO, ale obvykle neumožňuje přímou viditelnost pozemních cílů. Například střela s laserovou naváděcí soustavou je naváděna na vzdálenost i několika desítek kilometrů na slabý signál letounového laserového ozařovače, odražený od cíle. Jestliže se do cesty laserového paprsku dostane mrak, mlha nebo třeba vysoký strom, střela ztratí signál na který je naváděna a její další let je pak neřízený. V závislosti na konkrétních podmínkách, poloze střely, vzdálenosti k cíli, síle a směru větru, se může odchýlit nejen o jednotky, ale i desítky, či stovky metrů. I ta nejlepší zbraň fyzikální zákony nepřekoná. Tím se vysvětluje nepřesnost přesných zbraní. K tomu přistupuje i stres pilotů a přirozený strach před omezenou, ale dosud fungující jugoslávskou PVO. RUB A LÍC INTERNETU Stejně jako v každém ozbrojeném konfliktu i v případě Jugoslávie sehrávají významnou roli informace a desinformace. Na stránkách Internetu a prostřednictvím elektronických zpráv (e-mailu) se zde v celé šíři projevují všechny tendence vývoje v oblasti informační války. Cenzuru lze obvykle obejít. Uživatelé sítě Internet však nejsou ochráněni před různými tendenčními tlaky. Samozřejmě, že na síti se množí stránky věnované kosovské krizi. Vedle světového tisku, historických a politických komentářů či analýz se zde vyjadřují také bojující strany. Na Internetu lze nalézt jak komuniké NATO, tak propagandu bělehradské vlády nebo kosovské osvobozenecké armády UCK. Samozřejmě, že převažuje účast zemí, kde se Internet stal neodmyslitelným a zcela běžným způsobem vyjadřování a komunikace, což jsou hlavně Spojené státy, ale také Evropa. Jak se však má běžný uživatel v České republice vyznat v tom, co je a co není pravdivá informace. Z vlastní zkušenosti vím, že se objevila řada tendenčních stránek, odsuzující kroky Aliance, ale neobjevil jsem ani jednu, která by odsuzovala čistky a jiná zvěrstva, denně páchaná uvnitř Jugoslávie jejich vlastními příslušníky. Samozřejmě, že tyto tendenční informace byly a jsou dodnes přebírány a různě využívány i některými uživateli Internetu v naší republice. A co je nejhorší, bez znalosti tamní situace a podmínek, bez možnosti ověření faktů. Informace neustále kolují, násobí se prostřednictvím odkazů, vysmívají se cenzuře tisku a rozhlasu. Nepřetržitý příliv textů, obrázků a zvuků napájí i tradiční média a konkuruje jim. Už nepadá v úvahu, že by se někdo spokojil s jediným hlasem, s komentářem vyhrazeným několika tiskovým orgánům, které disponují výlučným právem přístupu na bojiště. Jestliže válka v Perském zálivu v roce 1991 znamenala zrození světového televizního řetězce - CNN - stejně tak ukázala jeho negativní jev. Všechny obrazovky světa byly odsouzeny k tomu, vysílat stejné obrázky. Kosovská krize tento fenomén CNN obrací naruby a zdroje informací nekonečně opakuje, namísto aby je soustřeďovala a poskytovala uceleně. Dalším nedocenitelným zdrojem je součást sítě Internet - elektronická pošta. Obyčejný způsob zasílání vzkazů v čase míru, se stává vrcholným nástrojem svědectví v čase války, poslední nadějí, jak o sobě dát vědět. Například Institute for War and Peace Report (IWPR) obdržel e-mail od jednoho ze svých korespondentů z Prištiny právě v okamžiku, kdy jeho rodina byla vyháněna. Zatímco rodina balila, korespondent nám posílal poslední zprávu,” uvádí Tony Borden, ředitel IWPR. Ještě je třeba tato svědectví sbírat a sdělovat. To je role nových středisek typu IWPR, který začal shromažďovat informace přicházející z Bosny, Freedom Forum nebo e-groups, které se objevily v průběhu kosovského konfliktu. Jejich sdělení jsou pravidelně přebírána západním tiskem. Vycházejí ze známých zdrojů a jejich kredit je neporovnatelný s tím, který mají diskusní skupiny (newsgroups), kde se s reálnými svědectvími mísí propaganda a dezinformace. Odtud pramení významné místo institucí, které si ještě před začátkem konfliktu vytvořily skutečnou síť identifikovaných korespondentů. Elektronické zprávy představují však jen napjaté a křehké vlákno. Po 29. březnu bylo zaznamenáno odmlčení zdrojů z Kosova. Jediný e-mail z prostoru oznamuje, že v domech Albánců přerušují telefony. Informace o počtu zabitých nebo vybombardovaných vesnic nic neznamená, jestliže ji nelze rozšířit, jestliže o tom ví jen malá skupinka lidí. Ztratit přístup k Internetu pro lidi zmítané válkou často znamená přijít o jedinou zbraň. Ojediněle publikované zprávy z prostoru a názory uživatelů Internetu mají stále větší váhu pro strategická rozhodnutí Aliance. Je tu však jeden závažný problém. Ve Spojených státech má přístup k Internetu asi 50 procent domácností, ale v Kosovu je technické vybavení směšně nedostatečné. Celá oblast nemá jediný server. Navíc Kosovo trpí také velmi špatnou kvalitou telefonních linek. Pokud jde o počet lidí připojených k síti Internet, byl v srpnu 1998 odhadován asi na 1000. Z 10 milionů srbského obyvatelstva má připojení k Internetu 20 000 až 50 000 uživatelů. To bělehradské vládě nebrání v tom, aby mu nedůvěřovala. Sama sice využívá sítě k šíření své protizápadní propagandy, ale zesiluje cenzuru, která nejprve zasáhla tisk a rozhlas, rozšířila se však i na internetové stránky. Síť byla podřízena srbskému zákonu o svobodě informací. Materiály zveřejněné na Internetu, které budou usvědčeny z ”šíření klamných informací”, riskují pokutu 10 až 80 tisíc dolarů, případně i vězení. Zároveň ministerstvo informací odmítá na svých stránkách falešné údaje Západu o krizi, a jugoslávský rozhlas vysílá rovněž po síti Internet v angličtině. Zaujal tak místo po boku známé nezávislé stanice B 92, která byla přerušena už v prosinci 1996, a 2. dubna byla znovu ovládnuta Miloševičovou vládou. Od 24. března byly její stránky brány útokem, průměrný počet vstupů za den dosahoval 1,5 milionů. Poté se stáhla do Nizozemska, ale zdá se, že se odmlčela. Není pochyb, že vláda má prostředky, jak izolovat zemi od zbytku sítě. Dělá vše proto, aby vyloučila z přístupu k ní nezávislá média, ktará ji využívají ji ve svůj prospěch. Promiloševičovští Srbové tak například zaplavili NATO zprávami elektronické pošty, odsuzující letecké údery. To nemá co dělat s útoky informačních pirátů na strategické stránky Pentagonu nebo americké armády. Internetoví zastánci Miloševiče se zatím podle všeho k podobným praktikám neuchýlili. Chybějí jim snad odborníci? Nabourávání cizích internetových stránek jen malým náznakem toho, co by mohla znamenat elektronická či informační válka. Jugoslávie nemá ani infrastrukturu adaptovanou na multimédia, ani dostatečný počet lidí připojených na Internet. Kosovští Albánci tím spíše nemohou doufat, že tuto zbraň budou moci sami použít tak, aby významným způsobem ovlivnila výsledek konfliktu. I v tomto stádiu nicméně Internet ukazuje, že je od nynějška nedílnou součástí bojiště. AKTIVITY RUSKA Ruský ministr obrany Igor Sergejev 1. dubna oznámil, že v reakci na vzdušné údery NATO proti Jugoslávii Rusko vysílá do Středozemního moře svoji válečnou loď a další jsou připraveny v záloze. Moskva se k tomuto kroku rozhodla poté, co selhalo její diplomatické úsilí, jehož cílem bylo dosáhnout ukončení leteckých úderů. Válečná loď černomořské flotily zamířila do Středomoří, aby monitorovala akce NATO v zájmu zajištění bezpečnosti Ruska. Rozhodnutí o vyslání dalších sedmi lodí, které jsou připraveny zatím nepadlo. Rusko opakovaně zdůraznilo, že se nehodlá vojensky angažovat a nechat se vtáhnout do jugoslávského konfliktu. V prostoru již působí ruská průzkumná loď Liman. Rusové prohlašují, že jugoslávské straně neposkytují žádné průzkumné informace o pohybu a aktivitách sil Aliance. Rusko má obrovský zdroj informací v kosmu. Družice fotografického a optoelektronického průzkumu detailně monitorují prakticky celý prostor Balkánu s mimořádnou přesností. Právě Rusko má špičkové prostředky, schopné rozpoznávat a rozlišovat pozemní cíle s přesností řádově decimetrů. Samozřejmě, že mohou podrobně zkoumat výsledky bombardování. Rusové tvrdí, že ztráty, které uvádí Aliance jsou přehnané. BOMBARDOVÁNÍ V TUNELU Nejspolehlivějším úkrytem pro bojovou techniku se zdají být buď přirozené úkryty, jako například rokle, jeskyně, lesy, i uměle vybudované podzemní objekty, např. tunely. Jugoslávci v domnění maximální bezpečnosti ukryli leteckou techniku do tunelu pod letištěm v kosovské Prištině. Americké víceúčelové bojové letouny F-15E použily proti těmto cílům další novinku - speciální pumy GBU-28 s laserovou naváděcí soustavou, schopné pronikat vrstvou zeminy a betonu o tloušťce několika metrů. Americké letouny shodily několik těchto pum o hmotnosti 2273 kg, které zničily většinu uschované techniky. Protizemní řízené střely GBU-28 byly rovněž použity v irácké válce již v roce 1991. Tehdy se jednalo o hlavní velitelské stanoviště irácké armády, vybudované ve spodních patrech budovy pošt a spojů v Bagdádu. Střela GBU-28, nesená též letounem F-15E se provrtala dvěma patry a vytvořila v budově obrovský kráter. Další puma stejného typu využila vytvořeného kráteru, probila se dalšími dvěma patry a zničila prakticky vše, co velitelské stanoviště obsahovalo, včetně obsluhy. K úderu na cíle v tunelu byly použity stejné zbraně stejným způsobem. Tento fakt svědčí o tom, že mnozí velitelé si neberou ponaučení z taktiky a způsobů vedení boje v posledních ozbrojených konfliktech a analýzy účinnosti zbraňových systémů neberou vážně. NOVÁ ZBRAŇ: GRAFITOVÁ PUMA Aliance soustředila své letecké údery rovněž na vyřazení srbských elektráren z provozu. Dne 24. května byla uskutečněna již třetí mise tohoto druhu. K tomu byly použity tzv. grafitové pumy. Synchronizované údery na několika místech současně způsobily obrovský zkrat, kdy se podle odhadu Aliance ocitlo asi 70 procent území Srbska a 80 procent uživatelů v sousední bosenské Republice srbské bez elektřiny. “Držíme prst na vypínači v Jugoslávii a budeme zhasínat kdykoliv budeme chtít a potřebovat” prohlásil mluvčí NATO Jamie Shea. Hlavní údaje o této pumě jsou zatím utajovány. Po shrnutí všech dostupných informací lze poskytnout základní popis této pumy a způsob jejího použití. Nejprve obecně. Grafitová puma patří do kategorie tzv. “měkkých” bojových prostředků, odborně nazývaných “neletální zbraně”. Podstatou těchto zbraní je, že nezabíjejí, ani neničí objekty, ale vyřazením dílčích prvků elektrické rozvodné sítě zkratem (elektrickými výboji) pouze znemožňují protivníkovi bojovat. Vychází z toho, že každý moderní zbraňový systém plný elektroniky a řízený elektronikou je samozřejmě závislý na elektrickém napájení. Cílem použití grafitových pum bylo znemožnění napájení centrálních středisek velení a řízení jugoslávské armády. Útok údajně nebyl mířen proti civilním objektům a obyvatelstvu. Je tu však jeden problém - bez elektřiny se ale neobejdou ani další součásti infrastruktury. Neteče voda, nejde plyn, nejezdí tramvaje. Nemáte ani šanci se dovědět, co se vlastně děje, protože televizní a rozhlasové vysílače mlčí. Celkový život země je dočasně (na několik hodin až dnů) ochromen. Nejen protivzdušná obrana, ale třeba i nemocnice jsou sice vybaveny náhradními zdroji elektrické energie (genarátory), ale ty mohou pracovat jen po omezenou dobu. Situaci mimo jiné komplikuje nedostatek nafty a benzínu, neboť ropné rafinerie a sklady paliva byly předtím bombardováním zničeny. K samotné pumě. Nejedná se vlastně o žádnou supernovinku, ale o univerzální tzv. kazetovou leteckou pumu CBU-97/B se submunicí, původně vyvinutou k ničení pozemních cílů, zejména tanků. Speciální letounové skříňové pumy se submunicí byly vyvinuty zejména pro zvýšení účinnosti úderů na pozemní cíle a odhazují se před dosažením prostoru cíle. Letoun tedy nemusí do cílového prostoru vůbec vlétnout a zbytečně se tak vystavovat nebezpečí sestřelu. Vlastní zbraní není tedy puma, která představuje pouze nosič, ale submunice, kterou je naplněn vnitřní kontejner (zásobník) pumy. Co je vlastně chápáno pod pojmem submunice? Submunice (anglicky sumunition) představuje malou munici, která je do prostoru cílů dopravována v objemnějším tělese, ze kterého je vypouštěna, vymetávána, či vystřelována a následně ničí určité druhy cílů zcela nezávisle na svém nosiči. Moderní submunice již bývá řízená. Je vybavena miniaturním senzorem, který je schopen detekovat přítomnost cíle a ve vhodném okamžiku iniciovat bojovou část. Jestliže je něco na “grafitové pumě” pozoruhodné, pak je to realizace chytrého nápadu využití grafitu, všeobecně známého prvku, který je velmi dobrým vodičem elektrického proudu k docílení obrovského zkratu vysokonapěťových prvků elektrické rozvodné sítě. Od myšlenky k realizaci už pak byl jen krůček. Stačilo jen trhavinu nahradit grafitovými vlákny, prachem či granulemi. Letecká kontejnerová puma CBU-97/B má tenkostěnné válcovité tělo kruhového průřezu o délce 2,56 m a průměru 396 mm s hemisférickou přední částí a je opatřena čtveřicí prodloužených zadních stabilizačních ploch a nekontaktním zapalovačem v přídi. Kontejner o délce 2,33 metru a průměru 356 mm, byl převzat z předchozího typu pumy SUU-65/B. Pojme desítky kusů speciální neřízené submunice, označené BLU-114/B (pozn. přípona "B" označuje speciální malou pumičku - bomblet). Celková hmotnost včetně několika desítek kusů submunice je asi 430 kg. Rozpětí zadních křidélek je 0,52 m v základní sklopené poloze (pro usnadnění zavěšení na letoun a snížení koeficientu dopředného odporu vzduchu). Po opuštění pumy z letounu se křidélka vysunou a jejich rozpětí se zvýší na 1,07 metru. Letoun může nést několik skříňových pum CBU-97/B (obvykle 2 až 6). Pumu lze odhodit z výšky od 60 do 1200 metrů během stoupání pod úhlem až do 30°, případně za letu střemhlav pod úhlem do 60°. Kontejner pumy, vybavený přesným dopplerovským radiolokačním přibližovacím zapalovačem, se automaticky otevírá po dosažení stanovené výšky v rozsahu od 90 do 900 metrů nad elektrárnou, vedením vysokého napětí, rozvodnou stanicí apod. Bezprostředně po odhozu pum může letoun nebezpečný prostor opustit. Asi 80 ms po odhozu pumy z letounu se rozvinují zadní stabilizační křidélka, která způsobují její podélnou rotaci rychlostí asi 500 otáček za minutu. Ta plní dvě role. Jednak zabezpečuje stabilizaci prakticky neřízeného letu a současně umožňuje proces přirozeného otevření kontejneru a následné vymršťování uložené submunice v důsledku odstředivé síly a zasažení požadované šířky prostoru zasažení. Současně s rozvinutím stabilizačních ploch je aktivován výkonový zdroj elektrické energie, který napájí přibližovací zapalovač. Ve zvolené výšce od 40 do 1400 metrů jsou do prostoru o rozloze několika stovek čtverečních kilometrů vymetávány desítky kusů submunice, které ve určité výšce vybuchnou a rozptýlí grafitový obsah. Relativně vysoká hustota submunice je zárukou vysoké hustoty nasycení rozsáhlého prostoru. Submunice BLU-114/B je jednoúčelová zbraň, určená výhradně k vyřazení vysokonapěťových prvků elektrické rozvodné sítě. Základem submunice BLU-114/B je válcové pouzdro, které je v zadní části opatřeno zbržďovacím mechanizmem. Pouzdro submunice je 0,169 metru dlouhé, průměr těla je 64 mm a celková hmotnost asi 1,5 kg. Obsah grafitových vláken o průměru asi 2 centimetry je do prostoru vymrštěn výbuchem vložené trhaviny. Rozmetané jemné částečky grafitové náplně jsou přitahovány k elektrickým vedením, neboť obsahují malý elektrický náboj. Zkraty na elektrickém vedení ničí obvykle velmi rychle pojistky elektrických rozvoden. Jednou z největších předností této univerzální pumy je, že k dopravě do prostoru cílů je využíváno jediné nosné těleso - skříňová puma. I přesto, že kořeny vývoje těchto speciálních zbraní sahají do dob studené války a konfrontace, své opodstatnění nacházejí dodnes a odborníci řadí skříňové pumy se submunicí do kategorie tzv. obranných zbraní, které mají zejména taktický význam. Pumou CBU-97/B se standardním úchytem je možné vyzbrojit různé bojové letouny, jako např. A-4 SKYHAWK, A-7 CORSAIR, AV-8B HARRIER, A-10 THUNDERBOLT II, B-52 STRATOFORTRESS, F-4E PHANTOM, F-14 TOMCAT, F-15 STRIKE EAGLE, F-16 FIGHTING FALCON, F/A-18 HORNET, F-111 a mnoho dalších typů bojových letounů, používaných v NATO. Možnosti a účinnost univerzální pumy CBU-97/B již byly ověřeny ve válce v Perském zálivu v roce 1991. Samozřejmě, že byla vyzkoušena i grafitová verze submunice, jen s tím rozdílem, že tehdy zůstaly veškeré informace přísně utajeny, nyní však byly částečně vyzrazeny. Je pravděpodobné, že USA záměrně demonstrovaly novou technologii a účinnost této pumy s cílem odradit další státy od pořízení zbraní hromadného ničení s tím, že i málo nákladné prostředky již dokáží omezit nebo znemožnit jejich použití, protože i ZHN a jejich zabezpečovací zařízení jsou závislá na elektrické energii. Každopádně grafitová puma dokazuje, že s minimálními náklady lze dosáhnout ohromujícího účinku a což je podstatné, bez ztráty lidských životů i majetku. ZTRÁTY A LETECKÉ HAVÁRIE Jestliže v průběhu konfliktu vznikly nějaké nejasnosti, pak zdaleka největší byly a doposud jsou kolem počtu sestřelených či havarovaných letounů na obou stranách. Samozřejmě, že každá strana uvádí takové počty, které jsou pro ní výhodné a stávají se přesvědčivým důkazem propagandy. Proto se údaje na obou stranách liší a to podstatně. Přibližně to dělá dvacetinásobek. V této souvislosti si kladu otázku: Kdyby bylo sestřelených letounů více, proč by je jugoslávská televize neukázala celému světu? Jestliže budeme hodnotit reálnou situaci podle “nevěřícího Tomáše”, pak se přikloníme spíše ke ztrátám, oficiálně uváděným tiskovým mluvčím NATO. Ale obráceně to platí podobně. Podle toho, kolik letounů typu MiG již bylo sestřeleno Aliancí, by vojenské letectvo před konfliktem muselo mít těchto letounů minimálně trojnásobek, což je nesmysl. Pravda bude asi někde uprostřed. A nikdo z nás se nikdy skutečné počty ztrát nedozví. Snad nejvíce otazníků je spojeno se sestřelením amerického neviditelného letounu. Tajná zpráva amerických vzdušných sil k sestřelení  letounu F-117 typu stealth uvádí: Pravděpodobně až neskutečná shoda náhod spolu s neobyčejnou dovedností specialistů jugoslávské protivzdušné obrany byla dne 27. března 1999 příčinou sestřelení “neviditelného” amerického bombardovacího letounu F-117. Letoun, který překonával protivzdušnou obranu, byl zasažen protiletadlovou řízenou střelou 4K91 systému SA-3 (S-125) ruské výroby. Tato střela o maximálním dosahu 18 km a naváděná na cíl radiopovelově, byla odpálena naslepo do předpokládaného prostoru střetu na základě získaných informací o jeho kurzu a přibližné rychlosti letu ve vzdušném prostoru Srbska a Černé Hory. Zdrojem informací byly klasické hlásky s lidskou obsluhou a zejména pak vyhledávací radiolokátory, které byly periodicky aktivovány pouze v krátkých časových intervalech tak, aby nemohly být zjištěny a zaměřeny prostředky radioelektronického průzkumu a letouny elektronického boje a následně zničeny protiradooelektronickými řízenými střelami typu HARM, AARGM apod. Ve zprávě se neuvádí, zda obsluha protiletadlového raketového systému SA-3 zahájila palbu na základě výstrahy a poskytnutí informací z jiných naváděcích radiolokátorů a krátké periodické aktivace naváděcího radiolokátoru, který je součástí systému. Pravděpodobně zcela náhodně zaměřila cíl a odpálila řízenou střelu. Navedení na letoun F-117 s použitím radiolokátoru bylo možné z důvodu, že letoun F-117 není zcela neviditelný, ale je “těžko zjistitelný”, což v praxi znamená, že je klasickými radiolokátory detekovatelný na vzdálenost přibližně 1/10 dosahu na běžný bojový letoun (tzn. například místo 200 až 300 km pouze na 20 až 30 km – poznámka autora). Vzdálenost, resp. doba letu PLŘS byla tak krátká, že pilot již nestačil na hrozící nebezpečí reagovat odpovídajícím způsobem. Po několika sekundách střela zasáhla letoun a pilot se musel katapultovat. Poté přistál na padáku a po šesti hodinách byl osvobozen a dopraven na leteckou základnu v Avianu týmem letecké pátrací a záchranné služby, vybaveným dvěma speciálními vrtulníky. Mluvčí ministerstva obrany USA odmítl spekulovat o příčinách sestřelení letounu. Konstatoval však, že jugoslávská protivzdušná obrana je velmi dobře vybavená a přizpůsobivá. Snaží se velmi rychle nacházet nové způsoby, jak vyhledat, zaměřit a sestřelit americké bojové letouny a zároveň jak účinně chránit své radiolokátory a odpalovací zařízení s PLŘS před útoky letectva Severoatlantické aliance. Ať již byly příčiny sestřelení letounu F-117 jakékoliv, zcela jisté je, že po mnoho let utajované technologie a tajemství "neviditelnosti" záhadného letounu byly jeho pádem na území protivníka zcela vyzrazeno. Ještě než po výbuchu shořel, příslušníci jugoslávské armády z něj stačily ukořistit mnoho dílů, zařízení, systémů, konstrukčních a povrchových materiálů které jsou dnes předmětem mimořádného zájmu mnoha zpravodajských služeb. Na severozápadě Srbska byl 6. dubna údajně sestřelen další letoun Severoatlantické aliance. Podle srbské státní televize se jedná o další neviditelný letoun F-117, který byl zasažen nad hornatou oblastí Fruska Gora asi 100 kilometrů severozápadně od Bělehradu. Žádné obrázky vraku letounu však televize neukázala. Letoun se v noci účastnil leteckého úderu na rafinerii u města Novi Sad. Velení Aliance tuto informaci nepotvrdilo. Pilot se prý zachránil na padáku. Poté byly nad oblastí havárie spatřeny dva záchranné vrtulníky Aliance. Dne 28. dubna večer se na severu Albánie asi 40 kilometrů severovýchodně od Tirany zřítil americký bojový vrtulník AH-64 APACHE, který se účastnil cvičného letu. Při přistávacím manévru údajně došlo ke střetu se stromem. Dvoučlenná osádka pád přežila a byla vyproštěna z trosek. Mluvčí Pentagonu uvedl, že ”nehoda nebyla výsledkem nepřátelské střelby”. Druhá strana tvrdí opak.  Podle vyjádření mluvčího americké armády havárie nebude mít vliv na plánované operace na Balkáně. V noci 4. května asi 1,30 hodin SELČ došlo při cvičném letu asi 75 kilometrů od letiště Rinas (Tirana) k další havárii amerického bojového vrtulníku AH-64 APACHE. Podle oficiálního oznámení velení americké armády v Evropě oba piloti při havárii zahynuli. Podle prvních výsledků vyšetřování je možné, že vrtulník mohl narazit do elektrického vedení. Podle vojenského mluvčího americké armády, nic nenasvědčuje zásahu jugoslávské protiletadlové obrany. Mluvčí americké armády v Tiraně oznámil, že na základě předběžných výsledků vyšetřování havárii vrtulníku pravděpodobně zavinil výbuch jeho munice. Dále uvedl, že ani dvě havárie bojových vrtulníků AH-64 Apache, ke kterým dosud došlo, neovlivní plánované zasazení vrtulníků proti Jugoslávii. Podle zprávy potvrzené Severoatlantickou aliancí byl 1. května sestřelen americký letoun se svislým vzletem a přistáním AV-8B HARRIER. V nedělních ranních hodinách 2. května došlo ke ztrátě dalšího ze spojeneckých letounů, plnícího bojový úkol nad územím Jugoslávie. Pilot letounu nebyl zraněn. Jednalo o americký víceúčelový letoun F-16, který byl podle jugoslávské strany sestřelen ve vzdušném boji kanonem letounu MiG-29. Přitom podle výsledků analýz NATO již Jugoslávci téměř žádný letoun MiG-29 nemají, protože většina jich údajně byla zničena v předešlých bojích. Podle oznámení jugoslávské agentury Tanjug, ozbrojené síly Jugoslávie 5. května sestřelily poblíž města Bajina Basta v západním Srbsku další neupřesněný letoun Aliance. Tento byl údajně sestřelen ve chvíli, kdy vlétl do jugoslávského vzdušného prostoru. BILANCE LETECKÝCH ÚDERŮ Od zahájení operace Aliance uskutečnila více než 9600 bojových misí, z toho asi 2000 bombardovacích. Přibližně 3000 bojových vzletů uskutečnily tankovací letouny za účelem doplnění paliva za letu do stíhacích a bombardovacích letounů. Ostatní bojové vzlety měly podpůrný charakter, zabezpečovaly krytí leteckých úderů. Od zahájení operace Spojenecká síla byla podle představitelů Aliance při vzdušných bojích zničena většina jugoslávských bojových letounů MiG-29 a více než třetina letounů MiG-21. Některé z nich byly zničeny na zemi. Aliance má ke dni 7. května 1999 pro operaci Spojenecká síla vyčleněno téměř tisíc víceúčelových letounů a vrtulníků a kolem 25 tisíc vojáků soustředěných v Makedonii a Albánii. Od počátku operace Spojenecká síla uskutečnila více než 15 000 bojových vzletů. V průběhu těchto akcí došlo ke ztrátě dvou lidí (osádka posledně havarovaného bojového vrtulníku AH-64), dvou bojových vrtulníků AH-64 APACHE, tří amerických víceúčelových letounů (F-117, AV-8B HARRIER, F-16) a čtyř bezpilotních průzkumných letounů vybavených průzkumnou technikou (tři německé a jeden americký). Jako důležité události je možno uvést nouzové přistání víceúčelového letounu F-16 v Sarajevu a Skopji a zasažení amerického bojového letounu A-10 jugoslávskou protivzdušnou obranou a jeho nouzové přistání v Makedonii. V Jaderském moři probíhá v současné době soustředění tří spojeneckých letadlových lodí, příprava bojových vrtulníků AH-64 APACHE, dochází k posilování pozemních jednotek na území Albánie a Makedonie. JUGOSLÁVSKÁ PVO STÁLE HROZBOU Pozemní protiletadlové řízené střely jugoslávské armády jsou i přes poměrně zastaralé technologie účinné. Srbská protivzdušná obrana (PVO) stále není vyřazena z provozu a jak přiznávají spojenci, pro letouny Aliance zůstává i nadále reálnou prvořadou hrozbou. Srbské bojové letouny, začleněné v PVO, zasahují už jen zřídka a spojenecké letouny se s nimi během akcí již téměř nestřetávají. Občas se stane, že letouny MiG-21 překvapivě vzlétnou z nějakého úkrytu a zakrátko přistanou a uschovají se v jiném úkrytu. Pravděpodobně se jedná o zvláštní taktiku s cílem zmást vzdušný průzkum Aliance a maximálně ztížit vyhodnocování počtů provozuschopné techniky jugoslávského vojenského letectva. Znamená to, že bombardované vzletové a přistávací dráhy již byly v řadě případů opraveny a zprovozněny a že nebyly zcela vyčerpány zásoby paliva pro letouny. Všeobecně lze považovat vojenské letectvo, plnící úkoly PVO za téměř nebojeschopné. Naopak PVO pozemních vojsk, začleňující různé typy radiolokátorů, jako nedílné součásti baterií protiletadlových raketových systémů a protiletadlových hlavňových prostředků, není ani zdaleka pasivní. Například fakt, že Jugoslávci s technologicky zastaralým protiletadlovým raketovým systémem SA-3 ze 60. let se mohli dostat na kobylku technologicky vyspělejšímu letounu F-117, který byl dosud považován za neviditelný a na jeho neviditelnosti byla založena i jeho bezpečnost, nutí od té doby piloty Aliance k maximální obezřetnosti. S výjimkou řízených střel s plochou dráhou letu (ŘSPDL), které letí do prostoru cíle v přízemní výšce, byly veškeré letecké údery NATO prováděny zásadně ze středních až velkých výšek, vzhledem k tomu, že srbská PVO byla a dosud je poměrně aktivní. Srbské radiolokátory z opatrnosti a obav ze zničení nepracují nepřetržitě. Podle slov odborníků si krátce "pípnou" až v posledním okamžiku, či několikrát přerušovaně, aby vyzařované signály na sebe příliš brzy neupoutaly pozornost spojeneckých letounů. Srbsko disponuje velmi účinnými PLŘS s výškovým dosahem 1500 až 6000 metrů, které jsou nasazovány zcela neobvyklým způsobem s použitím radaru, který je součástí samotné baterie. Takový způsob bojového použití se ukazuje jako velmi nebezpečný. Spojenecké štáby se shodují na tom, že výsledky měsíčních náletů nelze přeceňovat. "Nevíme všechno," přiznává francouzský generál, "a musíme dávat pozor, abychom se nenechali unést". Jugoslávská armáda část svého potenciálu PVO zcela určitě skrývá. V každém případě je to hrozba, se kterou se musí počítat. Právě proto mezi posilami, které vyžádal generál W. Clark, jsou opět letouny F-16C, EA-6B PROWLER a Tornado ECR, vybavené zařízením pro vedení průzkumu a elektronického boje a vyzbrojené protiradioelektronickými řízenými střelami HARM. Celkem 48 těchto speciálních letounů je již umístěno v Itálii. To svědčí o tom, že i poté, co srbská PVO přišla podle tvrzení NATO o 50% svého potenciálu, zůstává stále bojeschopnou. TORNADO ECR POZEMNÍ OPERACE Podle britských a amerických představitelů je možno o pozemní operaci do prostoru Kosova uvažovat nejdříve koncem května. Zatím se o ní uvažuje ryze teoreticky, jelikož převládá názor, že by stejně neurychlila ukončení konfliktu a navíc by určitě přinesla mnoho obětí. Lze předpokládat, že na plnění úkolů operace by bylo nutno vyčlenit kolem 280 000 spojeneckých vojáků. V současné době však podle vojenského velení NATO jsou letecké údery dostačující. Podle slov britského premiéra posílí Velká Británie kontingent v Makedonii o dalších 1800 vojáků. Tím se počet britských vojáků v Makedonii a Řecku zvýší na 6300. Britské jednotky budou součástí mezinárodního mírového kontingentu, který bude po zastavení útoků Aliance, rozmístěn na území Kosova.