Možnosti ochrany dopravních letounů před přenosnými PLŘS Přenosná protiletadlová řízená střela (PLŘS), původně vyvinutá výhradně pro obranné účely se postupem času mění ve zbraň agresivní, útočnou a bohužel v mnoha případech i velmi účinnou zbraní teroristů. V souvislosti s několika posledními událostmi útoku na civilní i vojenské dopravní letouny a vrtulníky se otázka ochrany dopravních letounů dostává do popředí. Nejrizikovějšími soudobými letišti jsou Kábul (Afghánistán) a Bagdád (Irák), může se však jednat o jakékoliv jiné letiště kdekoliv na světě. Terorista s PLŘS se elegantně vyhne všem osobním a pasovým kontrolám, odbavení, detekčním rámům i ochrance. V klidu, ukrytý ve volné přírodě si počíhá na svou kořist a pak stačí jen zaměřit a zmáčknout spoušť. Několik posledních případů útoků na dopravní letouny svědčí o tom, že teroristé si oblíbili přenosné PLŘS a mění některé formy svého nečestného boje. C-17 PLŘS jsou stále dokonalejší a účinnější. Irácké války, ale i operace Spojenecká síla proti bývalé Jugoslávii dokazují, že PLŘS s infračervenou naváděcí soustavou se podílejí asi 78% na všech sestřelech letounů. Zásadní význam mají malé, přenosné PLŘS. Střelec může být dokonale ukryt v členitém terénu s hojnou vegetací, že jej osádka dopravního letounu nemusí ani spatřit. V okamžiku, kdy zjistí (jestliže to vůbec zjistí), že proti letounu byla odpálena PLŘS, obvykle bývá na jakýkoliv manévr již pozdě. Spoléhat na to, že letoun za letu krizovou oblastí nebude napaden je bezesporu hazardem s lidskými životy. Je sice pravda, že malá PLŘS pravděpodobně nemůže způsobit tak rozsáhlé škody, kvůli kterým se velký dopravní letoun zřítí. Může ale poškodit kritickou část nebo soustavu letounu a následky mohou být katastrofální. Paradoxem je, že tyto PLŘS obvykle pocházejí ze států, na jejichž letouny teď střílí. Strela 2 Veřejně dostupné statistiky uvádějí, že za posledních 25 bylo celkem 35 civilních a vojenských dopravních letounů vystaveno útokům přenosných PLŘS. Následkem výbuchu a poškození důležitých částí letounů bylo 24 sestřeleno a co je nejhorší – více jak 500 cestujících a členů posádky přišlo o životy. Četnost útoků PLŘS na velké dopravní letouny se stále stupňuje. Asi 30% útoků skončí tak, že poškozený dopravní letoun je schopen nouzově přistát. Jedním z posledních případů na podzim roku 2004 z letiště v Bagdádu byl zasažený motor letounu C-17 během vzletu. Shodou okolností se jednalo o jeden z letounů, který ještě nebyl vybaven prostředky ochrany před PLŘS. Podobně jako v tomto případě se vesměs jedná o požáry motorů, přerušení hydraulické nebo elektrické soustavy, palivových nádrží, či silnou destrukci draku spodní části trupu (zavazadlového prostoru). Téměř v polovině případů zásahu následoval požár na palubě. Konstrukce dopravních letounů není na takové útoky stavěná, střela s bojovou částí jen 1,5 kg dokáže své. Posádka postiženého letounu nedokáže nikdy popsat odkud střela přilétla (stejně to obvykle bývá zezadu a zespodu, tzn. ze směru, kam není z kabiny vidět). Z toho vyplývá, že tento úkol musí převzít elektronika. Několik skutečností k zamyšlení Obecně lze říci, že lety v přízemní a malé výšce, konkrétně do 5000 metrů, jsou nejnebezpečnější. Tato výška je totiž vrchní hranicí dosahu všech přenosných PLŘS (výš prostě nedolétnou). Dopravní letouny sice létají ve výškách vyšších než 5000 metrů, ale nejnebezpečnější je pro ně vzlet a přistání, včetně stoupání a klesání pod touto výškovou hranicí. Navíc v blízkosti vzletové a přistávací dráhy (VPD) mají malou rychlost. Uvážíme-li letové charakteristiky většiny dopravních letounů, dospějeme k závěru, že se jedná o prostory asi 9 x 40 kilometrů na obě strany prodloužené osy VPD. Tak velký prostor se těžko naprosto spolehlivě dá střežit pozemními jednotkami. Rychlé manévry s tak těžkým kolosem (zejména s nákladem) pro „setřesení“ naváděné PLŘS jsou prakticky nemožné, to si mohou dovolit tak lehké a velmi obratné stíhací letouny. Situace, kdy střelec PLŘS má na mušce dopravní letoun mi připomíná střelbu na výsadkáře, snášejícího se na padáku. Velice snadná kořist v nečestném boji. Vrtulníky jsou na tom ještě hůře, protože ty v tak velkých výškách létat vůbec nemohou a o to jsou více zranitelné nejen střelbou z ručních zbraní, ale i PLŘS. Naopak výhodu mají v tom, že v případě, kdy pilot zjistí, že je ostřelován, může rychle využít nerovnosti terénu, stromů k tomu, aby se schoval. Tím zase riskuje kolizi s těmito překážkami. Odborníci vyhodnotili tyto situace a dospěli k závěru, že řešení bezpečnosti letu dopravních letounů se musí přenést na paluby těchto letounů. A tak se zrodila myšlenka jakési "ochranné detekční a záchytné sítě", vytvářené pomocí elektronických, optických a mechanických prostředků v okolí letounu. Toto speciální vybavení musí pracovat samostatně, bez závislosti na dalších prostředcích na zemi či ve vzduchu a zcela automaticky (člověk je tvor omylný a zapomětlivý) a musí zabezpečovat následující funkce: -    výstrahu při zjištění, že byla odpálena PLŘS v blízkosti letounu -    rozpoznání druhu a typu PLŘS (z toho vyplývající druh naváděcí soustavy a způsob navedení) -    zaměření polohy a přesné sledování dráhy letu PLŘS (přibližovacího manévru) -    volba odpovídajících prostředků a zahájení účinných opatření k odvrácení kontaktu s PLŘS -    po dokončení této činnosti okamžitý přechod do režimu střežení prostoru. Obranná soustava musí být mimořádně spolehlivá. Jestliže nebude fungovat tak jak má, nebo dokonce nebude fungovat vůbec, může to mít nedozírné následky. Osádka letounu moc času nemá - celý tento proces totiž trvá řádově jednotky až desítky sekund. Již od samého začátku bylo jasné, že v žádném případě nepůjde o technicky jednoduchou ani lacinou záležitost. Jen pro představu – jednoduchá základní sestava přijde jářku na nějakých 2,5 až 3,5 mil. USD. Když si uvědomíme počet provozovaných dopravních letounů a ideální situaci, že bychom všechny provozované letouny vybavili takovými soupravami, náklady na realizaci dosáhnou astronomické částky řádově miliard USD. Leckde si nebezpečí útoku na dopravní letouny již uvědomili. A tak letectva bohatých států své letouny vybavily, chudší nikoli, protože na to prostě neměli a nemají peníze. Tím se vysvětluje, proč dopravní letouny Tu-154 ani Challenger vzdušných sil AČR nejsou těmito prostředky vybaveny. Problém byl rozvířen až za situace, kdy 14. ledna 2004 měl letět do Iráku ministr zahraničí Cyril Svoboda s velvyslancem USA a bezpečně nebylo čím je přepravit. Kde sehnat PLŘS? Podívejme se na věc z druhé strany - tzn. ze strany PLŘS. Dnes není velkým problémem na černém trhu se zbraněmi sehnat PLŘS, finančně jsou dostupné. Nikdo neví, kolik těchto zbraní je nyní v rukou teroristů, nikdo neví, kolik jich záhadně zmizelo ze skladů irácké armády, afghánského Talibanu, kolik jich je poschovávaných v horských jeskyních a venkovských chýších zemí bývalých ozbrojených konfliktů, kolik jich putuje do různých koutů světa v režii různých překupníků. Zdrojem nemusí být vždy Rusko, protože PLŘS různých typů jsou (i licenčně) vyráběny v mnoha státech světa. Odhaduje se, že jen v Afghánistánu mohou být desítky až stovky velmi účinných PLŘS SA-7 Grail a FIM-92 Stinger s infračervenou naváděcí soustavou. Předpokládá se, že v Iráku je situace v tomto směru ještě horší. Řada případů potvrzuje, že na světovém trhu lze sehnat nejen zastaralé, ale i špičkové PLŘS. Rusko, USA, Velká Británie, Čína, Jihoafrická republika, Francie, Izrael a další země obchodují s PLŘS ve velkém a tak se i rozvojové země zmocňují relativně laciných, avšak velmi účinných protiletadlových zbraní. Stinger Prodej PLŘS do "žhavých míst" má omezit chystaná rusko-americká dohoda, která také počítá s přísnou kontrolou využití každé takové prodané PLŘS. Washington a Moskva chtějí zostřeným dohledem zabránit, aby se nebezpečné PLŘS, jako např. americké střely Stinger nebo ruské střely Igla, dostaly do rukou teroristů. Příslušný dokument podepíší podle oficiálních zdrojů ruský ministr obrany Sergej Ivanov a ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová během summitu prezidentů Vladimira Putina a George Bushe, který se uskuteční 24. února 2005 v Bratislavě. Nové technologie a vývoj PLŘS V posledních 20 letech bylo vyvinuto a vyrobeno bylo mnoho PLŘS, lišících se naváděcí soustavou a tedy i principem navedení. Jedná se o střely s infračervenou, povelovou naváděcí soustavou (rádiem, radarem, laserem, LOS – Line Of Sight, např. britská Starburst a Blowpipe) a střely naváděné po laserovém paprsku (švédská RBS-70, britská Starstreak). Přenosné PLŘS s infračervenou naváděcí soustavou (ruské SA-7, SA-14, SA-18, americká Stinger, čínská NH-5, francouzská Mistral) jsou nejrozšířenější. Využívání PLŘS s infračervenou naváděcí soustavou k ničení vzdušných cílů sahá až do 50. let. Původně relativně jednoduché PLŘS si po mnoha úspěšných sestřelech brzy získaly pověst obávané zbraně. Samozřejmě, že přední odborníci a specialisté usilovně hledali způsoby, jak letouny ve vzduchu před tímto nebezpečím chránit. Reakcí byly prostředky vlastní ochrany letounů, které svým provedením, principem činnosti a možnostmi použití odpovídaly technologické úrovni a principům činnosti vyvíjených PLŘS. Mnoho firem na světě vycítilo přednosti PLŘS a pustilo se do objemných výrob a vývozu. PLŘS se vždy dobře prodávaly. Jsou relativně jednoduché, malé, lehce přenosné, snadno použitelné a velmi účinné. Zejména v posledních 20 letech bylo vyvinuto mnoho typů přenosných PLŘS s infračervenou naváděcí soustavou. Jednou z nejobávanějších je ruská SA-7 STRELA, která je rozšířena prakticky po celém světě. PLŘS SA-7 STRELA 2 Tato relativně jednoduchá střela Vietnamské éry byla postupně zdokonalována pro dosažení špičkových možností střel třetí generace. Zdokonalená STRELA, která je vysoce odolná proti infračervenému rušení, může zasahovat více manévrující cíle na mnohem větších vzdálenostech. Nyní je vyvážena ještě lepší PLŘS IGLA. PLŘS IGLA Stále lepší a postupně zdokonalované technologie detekčních materiálů nacházely uplatnění nejprve v blízké infračervené oblasti kmitočtového spektra (1-2 µm), pak ve střední (3-5 µm), kde je vysoká citlivost na kontrastní cíl horkých částí motoru. Toto pásmo je charakteristické mimo jiné i minimálním útlumem a přítomností rušení. Aby byl odstraněn teplotní šum, konstruktéři střel se soustředili na aplikaci chlazení detektoru naváděcí soustavy. V PLŘS nové generace byla postupně využita řada nových technologií, jako např. rotace naváděcí soustavy, mechanizmus snímání, způsob a křivky navedení na cíl, podstatně zdokonaleny byly manévrovací schopnosti a výkonové charakteristiky. Tato kvalitativní opatření se odrazila v mnohem lepších možnostech střelby ze zadní polosféry na kontrastní cíl, kterým je žhavá výtoková tryska, či výfukové potrubí motoru letounu. Samozřejmě, že střelbu je možné vést i z přední polosféry, kdy jsou tepelně kontrastní části zakryty konstrukcí letounu. Tepelný obraz dopravního letounu - vysoce teplotně kontrastní jsou motory a horké výtokové plyny Kvalitativní zlom v technologické oblasti přineslo využití tzv. zobrazovacího senzoru v naváděcí soustavě PLŘS. Zobrazovací infračervený senzor (IIR – Imaging Infra Red) snímá aktuální reálný obraz cíle (letounu) nezávisle na "horkých" částech a výstupních plynech. Pracuje současně v několika pásmech (barvách) pro sestavení komplexního spektra infračerveného obrazu pro účely vyloučení infračervených klamných cílů, vystřelovaných z letounu v rámci opatření vlastní ochrany před PLŘS protivníka. Z komplexního obrazu jsou rychlou počítačovou metodou přesně vyděleny infračervené světlice a jiné zdroje tepelného infračerveného vyzařování s odlišnými rozměry, rychlostí a teplotou. Je schopný úzce spolupracovat s laserovým přibližovacím zapalovačem při analýze cíle a stanovení přesného bodu kontaktu PLŘS s cílem, obvykle střed letounu, kde jsou palivové nádrže, nebo pilotní kabinu. Nabízí se otázka: co se stane, když budou na stejný letoun odpáleny dvě PLŘS? Jelikož tato naváděcí soustava není naváděna na místo s nejvyšší teplotou, další PLŘS není naváděna na hořící část po výbuchu první PLŘS, ale opět na optimální bod cíle. To je odpověď i na situaci, kdy teroristé použijí k útoku na letoun několik takových PLŘS. Teoreticky jej mohou rozstřílet na kusy. PLŘS STINGER. Jak malá střela a jak velké škody může napáchat. K vyššímu výkonu PLŘS přispívají i mnohem výkonnější hnací motory. Výkonný hnací motor dodává střele nejen vyšší zrychlení, ale poskytuje i větší dosah. Dálkový dosah přenosných PLŘS o hmotnosti několika kilogramů, odpalovaných z ramene, může dosahovat již běžně 6 až 8 km, výškový až 5 km. Neuvěřitelným tempem byly koncem 90. let rozvinuty PLŘS nové generace, které vynikají takovou rychlostí a manévrovacími schopnostmi, že mohou spolehlivě dohonit a zasáhnout manévrující vzdušný cíl, snažící se uniknout. Dalším kvalitativním přínosem bylo zdokonalení řízení, které umožňuje střelám vykonávat velmi ostré zatáčky a to i v počáteční fázi letu. V praxi to znamená, že novodobé PLŘS mohou vést účinnou střelbu i na velmi malé vzdálenosti, třeba 150 až 300 metrů. Strela 2 (SA-7) PLŘS a infračervené klamné cíle Každý nový poznatek, nová technologie u PLŘS se ve velmi krátké době odrazil v nové funkci, složení a způsobu použití infračervených klamných cílů. PLŘS byly dále zdokonalovány a s postupem času byly stále více odolnější proti všem používaným klasickým druhům infračerveného rušení. Hlavní podstatou odolnosti bylo důsledné respektování faktu, že charakteristická teplota hoření všech soudobých infračervených klamných cílů (flare) je podstatně vyšší než charakteristická teplota cíle - letounu. Při vývoji byly totiž využívány nové technologie a materiály zejména IČ detektorů, např. na bázi india a antimonu (InSb) s vyšší citlivostí v pásmu 3 až 5 µm a to byl výrazný posun od pásma, ve kterém flare i aktivní IČ rušiče vyzařovaly maximální energii. Dalším krokem ke zvýšení účinnosti PLŘS bylo zlepšení řídicích soustav, což umožnilo zúžení zorného pole naváděcích soustav (FOV – Field of View). Aby ochrana letounu byla účinná, flare musely být mnohem rychlejší z hlediska co nejkratšího času aktivace, resp. maximální teploty hoření co nejblíže letounu. Zúžení zorného pole PLŘS rovněž dokázalo velmi malou účinnost rušičů, aktivovaných ve větších vzdálenostech (jak do stran, směrem dolů i dozadu) od letounu. Naváděcí soustavy PLŘS byly později vybaveny počítači pro vyhodnocení prakticky všech druhů elektronických opatření i protiopatření (countermeasures a counter-countermeasures) a k automatickému vyloučení jejich vlivu na naváděcí soustavu v celém procesu navedení. A nové PLŘS dál úspěšně zasahovaly letouny a to i ty, které používaly zastaralé typy aktivních/pasivních rušičů vlastní ochrany, které se stávaly neúčinné. Plošný infračervený detektor PLŘS s příslušnou elektronikou pro zpracování signálu Následně byly vyvinuty zdokonalené flare, které po odpálení umožňovaly dosáhnout rychleji mnohem vyšších teplot hoření. Odpovědí na to bylo opatření u naváděcích soustav PLŘS, které v okamžiku dosažení provozní teploty flare jednoduše zablokovaly vstupní obvody naváděcí soustavy a do normálního režimu přecházely v okamžiku, kdy flare spadly mimo úzké zorné pole naváděcí soustavy PLŘS. Důmyslné naváděcí soustavy používají oddělený detektor pro vyhodnocení rozdílového faktoru mezi užitečným a rušícím signálem. Aplikovány byly i detektory obou infračervených oblastí – blízké i střední. Přitom se vychází z předpokladu, že v porovnání s flare letoun vyzařuje méně intenzívní tepelný signál v blízké IČ oblasti. Stejného efektu bylo dosaženo u PLŘS s jednoduchým IČ detektorem, který používal metodu porovnávání intenzity oddělených cílů. Zabezpečení spolehlivé ochrany letounů za těchto podmínek bylo při použití jednoduchých flare již téměř nemožné. Mnozí specialisté si kladli otázku, zda dále klasické flare zdokonalovat, či se soustředit na vývoj kvalitativně nových klamných cílů. Veškerá zdokonalení a aplikace pokročilých technologií prostředků vlastní ochrany letounů byly soustředěny na zajištění ochrany letounu zejména proti PLŘS podle stupně jejich nebezpečnosti. Specialisté a vývojáři dospěli k závěru, že univerzální flare, účinný proti všem druhům PLŘS neexistuje. Zrovna tak z konstrukčního hlediska je náročné na letounu instalovat několik druhů a provedení flare s několika různými charakteristikami hoření. Ani osádka, když se blíží PLŘS nemůže znát její typ, druh a provedení detektoru, jeho pracovní pásmo a způsob navedení. V případech letu letounů ve skupině ani nebylo nikdy jasné na který letoun vlastně střela útočí. A navíc, na takové úvahy obvykle ani není čas. Veškeré snahy k dosažení univerzálního flare ztroskotaly právě na teplotním dilema a fyzikálních zákonech. Vývojové práce na širokopásmovém flare se speciálními materiály usilovně pokračují např. v rámci projektu SMD (Special Material Decoy). Podstatou klamného rušiče SMD je, že vyzařuje mnohem více energie ve stejném pásmu jako letoun a ve kterém pracuje většina IČ detektorů naváděcích soustav soudobých PLŘS. Klamný rušič SMD vykazuje mnohem vyšší efektivnost proti PLŘS, které pro rozlišení užitečného od rušícího signálu využívají spektrální analyzátor. Jejich závažným nedostatkem je to, že velmi rychle padají k zemi, resp. vylétávají z relativně úzkého zorného pole naváděcí soustavy PLŘS a nyní se hledají nové možnosti, jak zdokonalit jeho dráhu letu.  Některé soudobé PLŘS americké, francouzské i ruské výroby mají vylepšen způsob snímání prostoru, kdy pracují v kombinovaném režimu vyhledávání zdroje tepelného záření a automatického sledování. Podstatného zdokonalení doznaly i samotné infračervené detektory, které jsou mnohem odolnější proti infračervenému klamnému rušení. Stále dokonalejší PLŘS mohou zasahovat vzdušné cíle s velmi vysokou pravděpodobností zásahu. Další kvalitativní zlom v oblasti vývoje PLŘS je spojen se zvládnutím speciálního softwaru řídicího počítače, který je schopen spolu s důmyslnou naváděcí soustavou průběžně vyhodnocovat chování cíle po celou dobu navedení. Je schopen porovnávat a vyhodnocovat infračervený obraz cíle před použitím rušení a během něj. Všechny změny v úrovni, spektru vyzařování a pohybu ohniska záření rozpozná jako rušení a klamání a nereaguje na ně. Důležitou funkcí je tzv. "uzamčení cíle" infračervenou naváděcí soustavou. V praxi to znamená, že počítač si uchovává přesnou charakteristiku a chování cíle před zahájením rušení a bez ohledu na jakékoliv změny se stále drží cíle. Dnes už zdaleka neplatí tvrzení, že naváděcí soustava střely je hloupá a je snadné ji snadno oklamat. Pravý opak je pravdou - naváděcí soustavy soudobých PLŘS jsou velmi důmyslné, inteligentní, chytré a je velmi těžké je obelstít. Z uvedených skutečností vyplývá, že nebezpečí v podobě lehčích, výkonnějších, přesnějších a proti rušení odolnějších PLŘS s infračervenou naváděcí soustavou vzhledem k jejich usilovnému zdokonalování neustále vzrůstá. Jak vyřešit elektronická obranná opatření letounu (Countermeasures)? Pokrok a kvalitativní opatření ve vývoji na straně PLŘS se prakticky okamžitě odrazil v protiopatřeních, ve zdokonalení prostředků IČ rušení a klamání na letounech. Nekonečná hra na kočku s myší. Protože osádka letounu střelce PLŘS obvykle vůbec nevidí, musí to zabezpečit technika. K tomu byly vyvinuty detektory odpálení PLŘS a výstražné přijímače před PLŘS blížící se k letounu. V současné době je na letounech používána celá řada typů a různých provedení výstražných systémů. Nové techniky zpracování a multispektrálního vyhodnocování signálů, využití senzorových soustav s vysokou rozlišovací schopností umožňují dosahovat velmi dobré detekční schopnosti a to i na relativně velkých vzdálenostech. Jak tedy lze letoun, jeho osádku a pasažéry proti PLŘS chránit? Odpovědět je možné ve třech oblastech: a) první oblast se týká detekce zbraňových systémů, umožňující pilotovi určit pravděpodobně bezpečnou trať letu na základě zkušeností a pružné přizpůsobení podmínkám v reálném prostředí a čase b) druhá oblast se týká schopnosti detekce hrozby v podobě jakékoliv PLŘS s co možná největší přesností pro bezprostřední automatické použití odpovídajících prostředků elektronického boje (EB) vlastní ochrany c) třetí oblast představuje vlastní provedení účinných protiopatření s cílem odvrátit bezprostředně hrozící nebezpečí. Prostředky EB vlastní ochrany letounu mohou vytvářet integrovanou soustavu, která může splnit komplexně většinu operačních požadavků. Detektory odpálení PLŘS Kategorii výstražných přijímačů před PLŘS zastupují dva druhy - detektory odpálení PLŘS a výstražné přijímače před blížící se PLŘS. Detektory odpálení PLŘS (MLD - Missile Launch Detector) pracují na principu detekce průvodních jevů odpálené PLŘS - infračerveného nebo ultrafialového záření plamene motoru během startové fáze (těsně po odpálení). Po dohoření hnacího motoru nejsou schopné PLŘS dále sledovat. Z toho vyplývají jejich nevýhody, zejména nízká pravděpodobnost detekce zdroje záření za nepříznivých povětrnostních podmínek a neschopnost určení času zbývajícího do střetu s cílem. Tyto detektory rovněž nedokáží rozlišovat mezi PLŘS, které se navádí na letoun a PLŘS, které se odchýlily v letu k jinému cíli. Mají též vysoký podíl falešných poplachů v důsledku detekce různých kontrastních zdrojů tepelného vyzařování (výbuchy, oheň apod.), které se na bojišti hojně vyskytují. Francouzská firma MATRA DÉFENSE v součinnosti s německými firmami Daimler-Benz Aerospace a LFK-Lenkflugkrpersysteme GmbH vyvinula výstražný přijímač před odpálenými PLŘS MILDS (Missile Launch Detection System). Systém pro detekci, sledování dráhy letu a rozlišování druhu PLŘS podle spektra plamene výtokových plynů používá pasivní ultrafialové senzory. Systém je charakteristický vysokou prostorovou rozlišovací schopností a citlivostí bez nutnosti chlazení. Pro rychlé rozpoznávání druhů PLŘS a výpočtu doby předpokládaného střetu využívá vestavěný jednoúčelový počítač a speciální algoritmus. Systém MILDS je navržen tak, aby mohl být instalován na různých typech letounů od nadzvukových bojových až po podzvukové dopravní a vrtulníků. Vzhledem ke své malé hmotnosti a objemu jsou jeho instalace a začlenění do integrovaného systému relativně snadné. Může spolupracovat s mnoha typy dalších prostředků vlastní ochrany odlišných principů činnosti. Výstražné prostředky před blížící se PLŘS Prostředky, poskytující výstrahu před PLŘS, která se blíží k letounu typu MAW (Missile Approach Warning), umožňují detekci libovolného druhu střely ve startové fázi i během všech dalších fází letu. Na rozdíl od detektorů MLD jsou schopny odhalit, zda odpálená PLŘS je naváděna na určitý letoun, či ne. Jsou schopny určit v reálném čase rychlost přibližování, vzdálenost PLŘS a na základě těchto údajů vypočítat dobu, zbývající do zásahu. Přesné stanovení této doby vytváří předpoklady pro vhodný okamžik aktivace pasivních rušičů. Jejich použití není výrazně ovlivněno nepříznivými povětrnostními podmínkami, pravděpodobnost falešných poplachů se blíží téměř nule. Schopnost rozlišení naváděných PLŘS podle okamžité rychlosti a efektivní radiolokační odrazné plochy poskytuje zcela nová data systému EB vlastní ochrany pro zdokonalené rozpoznání charakteru hrozby, resp. stupně nebezpečnosti. Nevýhodou se zdá být skutečnost, že vyzařují elektromagnetickou energii, což může být demaskujícím příznakem. Vyzařovaný výkon je ale tak nízký, že prakticky nemůže být detekován výstražnými přijímači bojových letounů. Například zařízení MWS-20 (MAW) firmy Dassault Electronique je nejmodernějším prostředkem kategorie těchto aktivních výstražných prostředků. Využívá metodu impulzní dopplerovská detekce, číslicové zpracování signálů s využitím rychlé Fourrierovy transformace a řady nových technologií, které přispívají k vysoké výkonnosti a miniaturizaci celého zařízení. Použití principu radiolokační detekce umožňuje zjistit prakticky jakýkoliv druh přibližující se PLŘS (pasivní, aktivní, poloaktivní, s radiolokační, infračervenou a laserovou naváděcí soustavou, případně naváděnou po vodiči) a podle měřené rychlosti, vzdálenosti a směru letu určit i čas, zbývající do střetu s vrtulníkem. Vyznačuje se nízkou hmotností (asi 12 kg), snadnou údržbou a relativně nízkými provozními náklady. Zařízení MAW bylo testováno u francouzského pozemního vojska proti PLŘS HOT. Zcela spolehlivě detekovalo PLŘS ze vzdálenosti větší než 3200 metrů prakticky bez falešného poplachu a letounu po celý čas vytvářel podmínky pro efektivní použití prostředků protiopatření EB. MWS-20 Americké společnosti Northrop Grumman a Lockheed Martin vyvíjejí výstražný systém před naváděnými PLŘS nové generace NexGenMWS (Next Generation Missile Warning System). Systém NexGenMWS má zabezpečovat vlastní ochranu velkých dopravních letounů zejména před malými přenosnými PLŘS krátkého dosahu s infračervenou naváděcí soustavou. Zkoušky mají být ukončeny v prosinci 2006, zavedení do operačního použití na vybraných typech letounů se předpokládá od poloviny roku 2007. AN/AAQ-24(V) je britsko-americkým projektem výstražného a obranného systému před PLŘS. Provozní možnosti a konstrukční uspořádání byly optimalizovány pro použití na větších vícemotorových dopravních letounech s ohledem na nejnovější PLŘS. Hlavním prvkem systému je pasivní infračervený detektor plamene PLŘS AAR-54(V) firmy Northrop Grumman. Britská firma GEC-Marconi zabezpečuje kompletaci zařízení. Hlavním prvkem je velkoplošný infračervený detektor s 256 x 256 prvky, který umožňuje automatické sledování cílů. Zařízení je instalováno na základně, stabilizované ve čtyřech rovinách. Zařízení o celkové hmotnosti 228,8 kg má s vestavěným laserem výkon 2,58 kW. Je napájeno z elektrické sítě letounu a při napětí 28 Vss má příkon 75 W. Další upravená verze výstražného zařízení, jehož součástí je AAR-24(V) nese název NEMESIS. Tři zúčastněné firmy obdržely kontrakt od britského ministerstva obrany ve výši 271 mil. USD. Americké vzdušné síly nakoupily 60 systémů AAR-24(V) pro letouny MC-130 a AC-130. NEMESIS Pasivní výstražné zařízení AN/AAR-58 PMAWS (Passive Missile Approach Warning System) firmy Northrop Grumman je určeno k výstraze taktických bojových a dopravních letounů a vrtulníků před PLŘS. AN/AAR-58 o celkové hmotnosti 10 kg je součástí obranného systému AAQ-24(V) DIRCM. Umožňuje rozpoznávat, automaticky sledovat dráhu PLŘS a tato data předávat směrovému infračervenému rušiči DIRCM (Directed InfraRed Countermeasures) a pasivnímu rušiči, který s využitím těchto dat dokáže maximálně optimalizovat proces sekvenčního výmetu klamných cílů v závislosti na konkrétní situaci a působit najednou na několik PLŘS. Vzhledem k velmi dobré úhlové přesnosti a rozlišovací schopnosti 1° podstatně snižuje úroveň falešných poplachů. Další výhodou zařízení AN/AAR-58 je, že detekuje PLŘS ve dvou oblastech kmitočtového spektra – v infračervené i ultrafialové (UV) současně. Zařízení je tvořeno jedním až šesti UV senzory se širokým zorným polem (pro zabezpečení všesměrového pokrytí 360°) s vysokou rozlišovací schopností a jednotkou elektronických obvodů modulového uspořádání. Firma Northrop Grumman obdržela kontrakt na vývoj zařízení ve výši 35 mil. USD. Předpokládá se, že obranný systém AAQ-24(V) DIRCM bude instalován na 14 typech britských a amerických letounů a vrtulníků. Samotné zařízení AN/AAR-58 již nakoupilo portugalské vojenské letectvo pro instalaci na letouny C-130H společně s pasivním rušičem ALE-40 a řídicí jednotkou pro vedení EB firmy TERMA. Zařízení lze použít ve výškách do 15 000 m. Rozsah snímání každého senzoru je ±135° x 360°. Střední meziopravní doba je 1000 hodin. Nyní zařízení vyrábí společnost Raytheon Systems Company. AAR-58 PAWS Například německé vojenské letectvo vybavilo svých 21 dopravních letounů C-160 Transall pasivními výstražnými infračervenými zařízeními přibližujících se PLŘS AAR-54(V) firmy Northrop Grumman. Toto zařízení varuje osádku v případě, kdy se k letounu blíží PLŘS. Zařízení AAR-54 umožňuje detekci libovolného druhu PLŘS ve startové fázi i během všech dalších fází letu, v reálném čase lze určit rychlost přibližování, vzdálenost PLŘS a na základě těchto údajů vypočítat dobu, zbývající do zásahu. Přesné stanovení této doby vytváří předpoklady pro vhodný okamžik aktivace pasivních rušičů. Použití zařízení AAR-54 není výrazně ovlivněno nepříznivými povětrnostními podmínkami, pravděpodobnost falešných poplachů se blíží téměř nule. AAR-54(V) AAR-44A je nejmodernější verzí pasivního výstražného systému AAR-44 před PLŘS společnosti Cincinnati Electronics Corporation. Je určen ke všesměrové detekci PLŘS různých typů na velké vzdálenosti, k jejich vyhodnocování a automatickému sledování jejich dráhy letu. Poskytuje zvukovou i obrazovou výstrahu a data k automatické aktivaci směrového infračerveného rušiče, multispektrální rozlišování cílů. Umožňuje plnou integraci do palubního počítačového systému a spolupráci s ostatními senzory a rušiči s využitím datové sběrnice. Pracovat může i zcela samostatně,nezávisle na dalších elektronických prostředcích letounu. Systém byl ověřen v reálných podmínkách a je v operačním použití. Systém o celkové hmotnosti 28 kg může být používán do výšky 15 240 m. AAR-44A AN/AAR-47 je výstražné zařízení před PLŘS, blížícími se k letounu. Je určeno pro vlastní ochranu vrtulníků a letounů, létajících hlavně v malých až přízemních výškách zejména před přenosnými a mobilními PLŘS krátkého dosahu. Základní sestava zařízení nemá žádné mechanické prvky. Obsahuje jednotku 4 optických senzorů, řídicí počítač a ovládací a kontrolní jednotku. Optické senzory jsou instalovány na různých částech povrchu letounu s cílem zabezpečit všesměrovou ochranu a výstrahu (360° v horizontální a ±30°ve vertikální rovině) v případě blížící se PLŘS. Nezávisle na sobě detekují plamen hnacího motoru PLŘS, zaměřují jeho směr a tyto údaje předávají a k vyhodnocení řídicímu počítači, který bezprostředně automaticky stanoví odpovídající opatření - řídí aktivaci, směrování a periody vystřelování klamných cílů a aktivních rušičů. Přesné vyhodnocení a analýza všesměrové hrozby je využíváno pro sekvenční protiopatření. Součástí zařízení jsou vestavěné samotestovací obvody BITE. Střední meziopravní doba je 450 hodin. Za řízení je provozně slučitelné s datovou sběrnicí MIL-STD-1553B a MIL-E-5400. Je napájeno z elektrické sítě 28 Vss příkonem 100 W. Situace je zobrazována na výstražném indikátoru a pilot ji může využívat pro úhybný manévr. Zařízení AN/AAR-47 o celkové hmotnosti 20,5 kg může být používáno do výšek až 15 240 m. Vyráběno je firmou Lockheed Martin i Alliant Techsystems. Lockheed Marin na základě kontraktu s americkým vojenským námořnictvem vyrobila 750 kusů pro vrtulníky a letouny s nízkou rychlostí letu, Alliant Techsystems od roku 1993 plní zakázku amerického vojenského letectva a pozemního vojska na 1192 kusů.  Zařízením AN/AAR-47 jsou vybaveny velké dopravní letouny C-5, C-17, C-130 a C-141. V září 1996 firma Alliant Techsystems obdržela kontrakt ve výši 2,8 mil. USD na návrh, vývoj a výrobu 60 souprav se zdokonaleným procesorem Intel 8386 a rozšířenou pamětí. Souprava byla místo původních 4 vybavena 6 senzory. Následně byly provedeny další tři zdokonalení v hodnotě 25 mil. USD. Jedním z nejdůležitějších opatření byla integrace laserového výstražného přijímače. Zařízení po této úpravě umožňuje detekci rovněž ŘS s laserovou naváděcí soustavou. Firma Loral pro něj vyvinula zdokonalený počítačový algoritmus. Firma vyvinula lacinější verzi s označením SATIN (Survivability Augmentation for Transport Aircraft – Now), optimalizovanou pro vícemotorové dopravní letouny. Spolupracuje s pasivním rušičem ALE-39 a výstražným radiolokačním přijímačem APR-39(V). Další dvě verze MC-SATIN a AF-SATIN spolupracují s pasivním rušičem ALE-40(V) a výstražným radiolokačním přijímačem ALR-69. Na projekt SNOWSTORM navázal projekt obranného systému dopravních letounů ADS (Airlift Defensive System), který mimo AAR-47 spolupracuje s dokonalejším pasivním rušičem ALE-47. Výstražný radiolokační přijímač však ADS nemá začleněn. Základní cena zařízení AN/AAR-47 je 110 000 USD. AAR-47 Výmetná zařízení pasivních rušičů Úloha pasivních radiolokačních a infračervených rušičů byla v 80. letech z různých důvodů podceňována a u mnoha odborníků převládal názor, že vše lze vyřešit elektronickými systémy. To však byl velký omyl. Poslední konflikty jasně dokazují jejich opodstatnění v moderní válce a v posledních letech byly začleněny ke standardnímu vybavení všech bojových letounů, vrtulníků a nyní postupně i dopravních letounů všech vyspělých armád. Nejnáročnější úkol spočívá na klamných cílech pasivních rušičů (chaff a flare), které představují vlastní výkonné prvky aktivní ochrany letounu. V posledních letech však došlo k zásadním změnám ve způsobech jejich použití. Vestavěné počítače v součinnosti s výstražným přijímačem vyhodnocují skutečnou hrozbu a řídí programové odpalování dipólových odrážečů (chaff) nebo IČ klamných cílů (flare) do příslušného směru v intervalech podle vzdálenosti blížící se PLŘS. Účelem rozptýlených dipólových odrážečů je vytvářet oblaka tzv. radiolokačního stínu pro radary s určitou pracovní vlnovou délkou – jsou tedy vysoce selektivní. Příklad uspořádání výmetných zařízení v zadní spodní části trupu Pro pokrytí širšího kmitočtového pásma je nutné použít několik typů patron s různou délkou, nebo použít rušič, který dokáže určitou délku stříhat podle údajů z výstražného radiolokačního přijímače během letu. Ten je však mnohem pomalejší než chaff a pro případy rychlého útoku je nepoužitelný. Avšak možnost přesného nastavení délky dipólových odrážečů těsně před jejich odpálením, větší rozsah rezonančních kmitočtů a směrování odpálení. Mohou být efektivní v případě útoku PLŘS středního doletu, která k navedení na letoun používá naváděcí radar. Úkolem infračervených klamných cílů flare je svou vysokou teplotou hoření směsi vytvářet kontrastní tepelný cíl na spojnici mezi letounem a PLŘS, tuto PLŘS na sebe vábit a odvést ji do místa, ze kterého iniciace bojové části nemůže poškodit letoun. Příslušné náboje jsou ve vhodném okamžiku automaticky vystřelovány do okolí letounu. Aby tato opatření byla účinná, musí být použit správný druh nábojů se správným složením jeho obsahu, optimální okamžik zahájení a způsob jejich výmetu, tzn. programové vystřelování v optimální periodě do požadovaného směru. Tyto procesy již dnes řídí počítače, které pouze varují osádku o elektronické situaci v okolí letounu. Jedině úzké propojení výmetného zařízení s výstražným přijímačem, či výstražným zařízením před PLŘS může zaručit spolehlivou ochranu letounu před PLŘS. Samotná instalace do letounů bývá poměrně složitá, jelikož se vždy jedná o zásah do konstrukce. IČ klamné cíle vypouštěné z letounu C-17 Jedním ze známých a rozšířených pasivních radiolokačních/infračervených rušičů je typ AN/ALE-47. Je zdokonaleným typem AN/ALE-43, zavedeným do výzbroje v letech 1992 až 1994. Zabezpečuje vlastní ochranu letounu před PLŘS s radiolokační nebo infračervenou naváděcí soustavou. Vyvinula jej americká firma Honeywell a nyní je vyráběn firmou Tracor Aerospace Inc. Obsahuje vyhodnocovací jednotku, výstražný indikátor a 4 odpalovací zařízení. Každé odpalovací zařízení může být nabito 60 až 120 náboji typu RR-170A/AL s dipólovými odrážeči k postižení kmitočtového pásma od 2 do 40 GHz a s 15 až 30 náboji typu MJU-7B s hořlavou směsí pro vlnové délky 3 až 5 µm. V závislosti na charakteru hrozby a letu jsou odpovídající náboje programově vystřelovány až v 8 salvách v intervalech od 0,5 do 8 sekund s cílem vytvořit velkoplošnou tepelnou clonu pod a za letounem. Kilgore Operations, která je součástí firmy AlliantTechsystems, je jednou z nejstarších amerických firem a největších výrobců pyrotechnických prostředků s bohatými zkušenostmi pro vojenské využití. Samozřejmě, že se specializuje i na výrobu nábojnic s radiolokačními dipólovými odrážeči a infračervenými světlicemi s širokým využitím v různých typech a provedeních výmetných zařízení. Vyvíjí a vyrábí rovněž vlastní výmetná zařízení BBU-36/B, M796 a CCU-63/B. Její typová řada chaff a flare KC001 až KC006 svými rozměry (od 25x25 mm do 50x64 mm, délka 148 až 375 mm), parametry a způsobem použití naplňuje veškeré soudobé i perspektivní požadavky ochrany před PLŘS. Hmotnost jedné nábojnice dle typu je 200 g až 1,65 kg (po vystřelení 140 až 800 g), maximální teploty hoření dosáhne za 0,2 s a doba hoření je asi 3,5 s. Po výmetu se její rychlost pohybuje v rozsahu 25 až 50 m/s. Typová řada chaff a flare KC001 až KC006 Zdokonalené pasivní infračervené rušiče Jediným řešením, jak v budoucnu oklamat PLŘS je soustředit mnohem větší množství vyzářené tepelné energie do směru PLŘS a to mohou zabezpečit rušiče se směrovým účinkem. To vedlo k použití zábleskových rušičů s vestavěnými zrcadly, schopných soustřeďovat maximum energie do předpokládaného směru útoku PLŘS, tzn. za běžných podmínek tedy do zadní polosféry. Nyní jsou vyvíjeny směrované zrcadlové systémy se zábleskovým zdrojem energie v otočné věžičce. Zdrojem se nabízí laser, který může vyzářit energii požadované vlnové délky vysoké intenzity prakticky v celém rozsahu pracovních vlnových délek naváděcích soustav všech soudobých PLŘS. Vyvíjeny jsou rušiče, které mají velmi slibnou perspektivu využití. Jedním z nich je laserový rušič s pracovní vlnovou délkou ve středním IČ pásmu, který by byl navíc energeticky nenáročný. Zkoumají se rovněž možnosti využití výkonového plynového CO2 laseru. Relativně úzký paprsek řádově 1 až 3 mrad však vyžaduje velmi přesnou a stabilní základnu, které jsou nutné pro přesné zaměření tak malého cíle, jako je PLŘS. Vývoj se proto soustředil na nové technologické řešení stabilizačních soustav základen. Výsledkem jsou relativně malé rušiče s miniaturními optickými hlavami o velikosti přibližně kriketového míčku. Pasivní rušič ALQ-144(V) Robustní IČ rušiče se směrovým účinkem mohou zahrnovat všechna pásma soudobých PLŘS a vyzařovat rušící signál dostatečně vysoké intenzity, mohou být aktivovány v reálném čase a v závislosti na vyhodnocování podmínek volit i optimální modulaci. Koncepce “blízké smyčky”, zabezpečující tyto schopnosti je vyvíjena ve výzkumných laboratořích amerických vzdušných sil v rámci projektu EO/IRCM/ITTP. Cílem projektu je mimo jiné stanovit novou metodu počítačového vyhodnocování, techniku sledování PLŘS a optimalizovat kódy pro specifické druhy hrozby. Testovací zkoušky se mají uskutečnit v průběhu roku 2000 a v případě pozitivních výsledků se předpokládá zavedení rušičů se směrovým účinkem první generace v blízké budoucnosti. Infračervené zařízení vlastní ochrany ATIRCM je moderní prostředek nové generace. Americká firma Sanders (Lockheed Martin) obdržela na jeho tříletý vývoj a zkoušky částku 18 mil. USD. Integrované výstražné zařízení je tvořeno přehledovým a výstražným přijímačem s úhlovou přesností několika stupňů, sledovacím a rušícím systémem a možností úzké součinnosti s tzv. "inteligentními" rušiči jednorázového použití s programovým odpalováním. Je efektivní proti nejnovějším i starším typům protiletadlových řízených střel cizí, ale i americké výroby (jsou vyváženy do mnoha zemí světa). Plná sériová výroba probíhá od konce roku 1999. Vyznačuje se vysokou úhlovou přesností detekčního a sledovacího systému, pracujícího ve střední a vzdálené infračervené oblasti elektromagnetického spektra (3 až 5 µm a 8 až 13 µm) a vysokým výkonem laserového rušícího signálu, která dosahuje úrovně až 3000 W. Zdrojem rušení naváděcích soustav PLŘS jsou laser a xenonová výbojka. Optická soustava je uložena na gyroskopicky stabilizované základně. Zabezpečuje příjem v celé spodní polosféře, směrové multispektrální modulované rušení s přesností několika stupňů, přičemž doba reakce nepřesahuje 0,5 s. Celková hmotnost zařízení ATIRCM je 66 kg. Vysoká směrovost, citlivost a výkon rušiče zabezpečují větší dosah, než maximální dosah moderních a perspektivních PLŘS. ATIRCM LAIRCM je infračervený rušič, zabezpečující automatickou detekci odpálení. Vyhodnocuje, zda je střela hrozbou a bezprostředně aktivuje vysoce intenzivní rušicí svazek, který dokáže přesně sledovat střelu a znemožňovat její navedení. Současně řídí činnost výmetných zařízení infračervených klamných cílů. Systém LAIRCM vyvinula a vyrábí firma Northrop Grumman. Loni v dubnu byly testovací zkoušky systému LAIRCM zahájeny s jednoduchým vysílačem, který byl později rychle nahrazen zdokonalenými verzemi se dvěma a se třemi vysílači. Hlavním prvkem systému LAIRCM je vícepásmový laser Viper firmy Northrop Grumman, který byl technologicky zdokonalen vývojovými laboratořemi amerických vzdušných sil. Americké vzdušné síly v roce 2004 zahájily zkoušky rušiče LAIRCM (Large Aircraft Infrared Countermeasures) firmy Northrop Grumman na dopravních letounech C-17 a C-130. Během testovacího programu v trvání více než 100 letových hodin bylo simulováno asi 2000 hrozeb útoku PLŘS. Letoun C-17 působil na letecké základně Edwards, zatímco letoun C-130 na letecké základně Eglin. Poté následovaly úspěšné ostré střelecké zkoušky na raketovém střeleckém polygonu ve White Sands, kdy byla prověřována efektivnost systému proti skutečné PLŘS. Prostředky usměrněné energie Výzkum úspěšně pokračuje i v oblasti stanovení základních požadavků na prostředky a možnosti speciálních rušičů, které ke zmaření procesu navedení PLŘS na letoun využívají soustředěné energie. Projekt pod názvem AFRL/EO/IRCM má ověřit možnosti využití techniky výkonového laseru pro destrukci mechanických částí a konstrukce naváděcí soustavy PLŘS. Výhodou je, že výkonový laser by měl být schopen ničit PLŘS bez rozdílu druhu naváděcí soustavy – optoelektronické, infračervené, či radiolokační. Jediným problémem je konstrukční podoba rušící soustavy. Pro vytvoření “všesměrové obranné bubliny” kolem letounu by tento systém musel být neúměrně robustní a nesnadno realizovatelný. Britening je izraelská kompletní optoelektronická soustava vlastní ochrany, navržená speciálně pro velké dopravní letouny. Chrání letouny proti širokému spektru PLŘS. Integruje v sobě pasivní senzory výstrahy před PLŘS Guitar-350 a směrový infračervený rušič JAM-AIR. Činnost soustavy je řízena a kontrolována z integrované ovládací jednotky s vestavěným počítačem. Britening je plně automatický. Elektronická protiopatření jsou aktivována na základě vyhodnocení poplachu povelem z integrované ovládací jednotky. Řídí směrování na PLŘS a volbu příslušných protiopatření pro odvrácení navedení PLŘS. Střelu prostě oslepí paprskem vysoké energie, které znemožní sledování cíle a další navedení. Schéma izraelského zařízení Britening (určeno pro civilní letouny) při odvedení PLŘS od letounu Výstražné radary zadní polosféry AN/ALQ-156 je letounový impulzní dopplerovský radar, tedy aktivní prostředek, určený ke včasné výstraze před PLŘS, blížícími se k letounu. Radar AN/ALQ-156 vyzařuje do okolí kolem letounu ve tvaru kruhu, ve kterém detekuje všechny objekty s odlišnou rychlostí letu než samotného letounu, na kterém je nainstalován. Umožňuje tzv. “inteligentní” spolupráci s infračervenými rušiči, prostředky se soustředěnou energií a mimo jiné umožňuje zcela automatické řízení činnosti pasivních rušičů – výmetných zařízení s infračervenými klamnými cíli a radiolokačními dipólovými odrážeči, přičemž je plně provozně slučitelný s typy AN/ALE-39,-40,-47 a M-130. K vyhodnocování typů PLŘS využívá speciální počítač s databází základních parametrů mnoha typů PLŘS. Výhodou radaru je, že může pracovat bez podstatného vlivu rušení v důsledku šumů a odrazů od země v malých i přízemních výškách. Souprava je tvořena vysílačem/přijímačem, kontrolním indikátorem a v závislosti na typu letounu dvěma nebo čtyřmi anténami. Radar může být snadno začleněn do integrovaného obranného systému např. velkých dopravních letounů. Novější verze označená AN/ALQ-156A zabezpečuje kompletní všesměrovou výstrahu (z horní i dolní polosféry) a přesností zaměření PLŘS ± 4,5° a úzkou spolupráci s avionikou letounu. Radar byl v posledních letech podstatně zdokonalen. Kvalitativním přínosem byla záměna analogového počítače programovatelným číslicovým počítačem a speciálním číslicovým filtrem pro odstranění šumu. Tato opatření se odrazila ve zvýšení efektivního dosahu na dvojnásobek. Výstražným radarem AN/ALQ-156A byly nedávno vybaveny vybrané dopravní letouny C-130. Souprava o celkové hmotnosti 20,5 kg je napájena z elektrické sítě letounu, maximální příkon je 425 W. Střední meziopravní doba radaru je 300 hodin. Výrobcem je firma Sanders (Lockheed Martin). Co nainstalovat do letounu? Kategorii výstražných přijímačů před PLŘS zastupují dva druhy - detektory odpálení PLŘS a výstražné přijímače před blížící se PLŘS. Detektory odpálení PLŘS (MLD - Missile Launch Detector) pracují na principu detekce průvodních jevů odpálené PLŘS - infračerveného nebo ultrafialového záření plamene motoru během jeho startové fáze, tzn. těsně po odpálení. Po dohoření hnacího motoru nejsou schopné PLŘS dále sledovat. Z toho vyplývají jejich nevýhody, zejména nízká pravděpodobnost detekce zdroje záření za nepříznivých povětrnostních podmínek a neschopnost určení času zbývajícího do střetu s letounem. Výstražné prostředky před blížící se PLŘS (AAR-24(V) DIRCM/NEMESIS, MWS-20 (MAW), AN/AAR-58 PMAWS, AN/AAR-47, MC-SATIN, AF-SATIN, AAR-44A ad.) umožňují detekci libovolného druhu PLŘS ve startové fázi i během všech dalších fází letu. Na rozdíl od detektorů MLD jsou schopny odhalit, zda odpálená PLŘS je naváděna na určitý letoun, či ne. Jsou schopny určit v reálném čase rychlost přibližování, vzdálenost PLŘS a na základě těchto údajů vypočítat dobu, zbývající do zásahu. Přesné stanovení této doby vytváří předpoklady pro vhodný okamžik aktivace pasivních rušičů. Jejich použití není výrazně ovlivněno nepříznivými povětrnostními podmínkami. Úloha pasivních radiolokačních a infračervených rušičů (chaff, flare) byla v 80. letech z různých důvodů podceňována a u mnoha odborníků převládal názor, že vše lze vyřešit elektronickými systémy. To však byl velký omyl. Poslední konflikty jasně dokazují jejich opodstatnění v moderní válce a v posledních letech byly začleněny ke standardnímu vybavení všech bojových letounů, vrtulníků a nyní postupně i dopravních letounů všech vyspělých armád. Samotná instalace do letounů bývá poměrně složitá, jelikož se vždy jedná o zásah do konstrukce. Jediným řešením, jak v budoucnu oklamat PLŘS je soustředit mnohem větší množství vyzářené tepelné energie do směru PLŘS a to mohou zabezpečit rušiče se směrovým účinkem. To vedlo k použití zábleskových rušičů s vestavěnými zrcadly, schopných soustřeďovat maximum energie do předpokládaného směru útoku PLŘS, tzn. za běžných podmínek tedy do zadní polosféry. Nyní jsou vyvíjeny směrované zrcadlové systémy (např. ATIRCM) se zábleskovým zdrojem energie v otočné věžičce. Zdrojem je laser, který vyzáří energii požadované vlnové délky vysoké intenzity prakticky v celém rozsahu pracovních vlnových délek naváděcích soustav všech soudobých PLŘS. Výzkum úspěšně pokračuje i v oblasti stanovení základních požadavků na prostředky a možnosti speciálních rušičů, které ke zmaření procesu navedení PLŘS na letoun využívají technologie soustředěné energie. Jedná se o použití výkonového laseru pro destrukci mechanických částí a konstrukce naváděcí soustavy PLŘS. Výhodou je, že výkonový laser by měl být schopen ničit PLŘS bez rozdílu druhu naváděcí soustavy. Jediným problémem je konstrukční podoba rušící soustavy. Pro vytvoření "všesměrové obranné bubliny" kolem letounu by tento systém musel být neúměrně velký a těžký. V posledních letech rodinu výstražných přijímačů obohatily výstražné radary zadní polosféry (např. AN/ALQ-156). Radar vyzařuje do okolí kolem letounu ve tvaru kruhu, ve kterém detekuje všechny objekty s odlišnou rychlostí pohybu než samotného letounu, na kterém je nainstalován. Při uvážení zkušeností z posledních ozbrojených konfliktů a technologického postupu v oblasti vývoje a zavádění PLŘS se jako ideální řešení nabízí vybavení letounu komplexní soustavou elektronických a speciálních prostředků, schopnými spolehlivě odhalit reálné nebezpečí útoku PLŘS a spolehlivě toto nebezpečí odvrátit. Integrovaná komplexní soustava může být tvořena výstražnými přijímači (radiolokačním, infračerveným a laserovým), výstražným zařízením před PLŘS, naváděnými na letoun typu MAW, pasivním rušičem s výmetným zařízením RL/IČ klamných cílů (chaff a flare), systémovým řídicím počítačem pro zajištění provozní slučitelnosti celé soustavy vlastní ochrany letounu před PLŘS a infračerveným rušičem se směrovým účinkem. Příklady konkrétních řešení Na výzkumu a výrobě technických prostředků vlastní ochrany letounů před PLŘS se dnes podílí mnoho firem na celém světě. Zejména v posledních letech je tento vývoj zaměřen mimo jiné na zajištění provozní slučitelnosti jednotlivých zařízení při vytváření složitých integrovaných systémů na letounech. Příkladem v přístupu pro zabezpečení vlastní ochrany dopravních letounů před PLŘS jsou americké vzdušné síly. Od počátku příprav na iráckou válku se usilovně zabývaly urychlenou instalací těch nejkvalitnějších prostředků včasné výstrahy a ochrany před PLŘS s infračervenou naváděcí soustavou a zejména před přenosnými PLŘS typu STRELA, které jsou v tomto regionu značně rozšířeny. V relativně krátké době vybavily vyčleněné dopravní letouny C-130E/H, které létaly do těchto nebezpečných oblastí, zdvojenými standardními prvky obranného systému, který zahrnoval výstražné zařízení před PLŘS, naváděnými na letoun AAR-44 MAW firmy Cincinnati Electronics (nyní součástí firmy GEC) nebo AN/ALQ-156 MAW firmy Sanders (nyní Lockheed Martin) a pasivní rušič s výmetným zařízením klamných cílů (flare) firmy Tracor. Americké vzdušné síly, švédské a norské vojenské letectvo vybavují další dopravní letouny C-130H obranným systémem DAS (Defensive Aids System). Tento systém je sestaven ze zařízení AN/AAR-47 MAW (Missile Aproach Warning) firem Lockheed Martin a AlliantTechsystems a pasivním radiolokačním/infračerveným rušičem s výmetným zařízením flare ALE-47 firmy Tracor. Všechny nové letouny, jako např. C-17 jsou konstrukčně upraveny pro ochlazování výtokových plynů z motorů a pilotní kabina byla dodatečně opancéřována. Standardně vybavovány zařízením AN/AAR-47 MAW firmy AlliantTechsystems a pasivním rušičem s výmetnými zařízeními firmy Tracor. Nyní probíhá instalace prostředků vlastní ochrany na další letouny C-130, C-141 a C-5. Podobně řeší tuto záležitost i Velká Británie, která již v roce 1990 vybavila první své letouny C-130 vlastní obrannou soustavou. Další státy si rychle uvědomily nebezpečí a z toho vyplývající nutnost vybavení svých dopravních letounů, létajících do nejistých oblastí pod vlajkou OSN. Typickým příkladem jsou různé mírové mise, kde osádky při přeletech nad neznámým územím vleklého konfliktu nemohou tušit kdy a kde bude jejich dopravní letoun vystaven útoku a následné nouzové situaci ve vzduchu. Urychlená opatření přijala i Itálie a náležitě upravila několik svých letounů G222. Své nové letouny C-130J hodlá vybavit zařízením ELT-156XV2 MAW. Firma Lockheed Martin přišla se zajímavou nabídkou vybavit letouny cizích států špičkovým obranným vybavením dle vlastního výběru. V rámci projektu LMAS (Lockheed Martin Aircraft Services) upravila již asi 30 letounů C-130 téměř 10 zemí, které si vybraly různá zařízení a konfigurace různých možností (a samozřejmě i cen). Do typické základní sestavy byly ve všech případech zahrnuty výstražný přijímač před PLŘS blížící se k letounu (MAW), pasivní IČ/RL rušič s různým počtem a uspořádáním (rozmístěním) výmetných zařízení radiolokačních dipólových odrážečů (chaff) a infračervených klamných cílů (flare) a výstražný radiolokační přijímač. Švédové se rozhodli pro kombinaci výstražného radiolokačního přijímače AN/APR-39A(V)1 firmy Litton s výstražným zařízením před PLŘS naváděnými na letoun AN/AAR-60 MAW firem DASA-LFK a Litton. MILDS v činnosti Některé letouny byly vybaveny výstražným impulzním dopplerovským radarem zadní polosféry AN/ALQ-156 MAW a pasivní RL/IČ rušičem s výmetnými zařízeními klamných cílů AN/ALE-40 firmy Tracor. Do britských dopravních letounů C-130K byly nainstalovány výstražné radiolokační přijímače Skuguardian 200 spolu s pasivním RL/IČ klamným rušičem se soustavou výmetných zařízení firem Tracor a Vinten. Nový letoun C-130J britského královského letectva je vybaven kombinací prostředků AN/ALR-56M RWR, AAR-47 MAW, ALE-47 a ALQ-157 IRCM. Spirit CMDS (Counter Measures Dispensing System) byl původně vyvinut pro letouny C-160 Transall a další velké dopravní letouny. Umožňuje řízené programové vystřelování dipólových odrážečů (42 nábojů) i infračervených klamných cílů (168 kusů nábojů) z velkokapacitních zásobníků do obou stran tak, aby jejich prostor plně pokryl velkou plochu pod a za letounem. Ovládání systému je přizpůsobeno brýlím pro noční vidění a umožňuje automatický, poloautomatický a manuální provoz. Spolupracuje s výstražným přijímačem firmy Thales Airborne Systems a detektorem odpálení PLŘS firmy Elta. V letech 1994 až 2004 byl systém Spirit CMDS instalován do francouzských letounů C-160 a C-130. C-130 Možností řešení se nabízí mnoho a výhodou je, že na rozdíl od jiných oblastí se v případě výzkumu a výroby prostředků vlastní ochrany letounů hlavní výrobci dohodli na provozní slučitelnosti. To se týká zejména jednotné formy vstupních a výstupních dat a napájení. Proto si dnes zákazník může vybrat prakticky libovolnou kombinaci několika elektronických prvků soustavy různých výrobců. Závěrem I přestože bylo v uplynulých letech učiněno mnoho pokroků ve vývoji obranných soustav, je dnes zcela jasné, že hrozba pro dopravní letouny v podobě PLŘS je stále  v převaze. Většina vojenských letounů, včetně vzdušných sil AČR, ani nemá prostředky vlastní ochrany instalovány. Řada z těch, které mají infračervené prostředky, však nemají prostředky výstrahy před PLŘS. Je až neuvěřitelné, kolik letounů se vydává na let do krizových oblastí bez toho, aniž by si osádky uvědomovaly rizika, která jim během letu hrozí. Málokdo si rovněž připouští, že éra klasických PLŘS je dávno pryč a tyto zastaralé střely byly v mnoha případech nahrazeny střelami již třetí generace, proti kterým jsou infračervené rušiče, používané proti PLŘS první generace naprosto neúčinné. Další skutečností je, že na světovém trhu lze sehnat nejen zastaralé, ale i špičkové PLŘS. C-141 Rusko, USA, Velká Británie, Čína, Jihoafrická republika, Francie, Izrael a další země obchodují s PLŘS ve velkém a tak se i rozvojové země zmocňují relativně laciných, avšak velmi účinných protiletadlových zbraní. Zná snad někdo, kolik Stingerů z Afghánistánu dodnes putuje různými pochybnými mezinárodními bazarovými kanály za asistence mafií a teroristických organizací? Poslední ozbrojené konflikty zcela jasně potvrdily přítomnost PLŘS různých typů a výrobců, o kterých neměla Aliance ani potuchy. V irácké válce bylo paradoxní, když americké letouny byly zasahovány PLŘS americké, francouzské, či britské výroby. Existuje však na světě region, kde se osádka letounu může cítit naprosto bezpečně? Podceňování této skutečnosti se již mnohokrát vymstilo. Letoun, který i třeba občas létá do nejistých oblastí, by určitě měl být patřičně vybaven špičkovými prostředky vlastní ochrany. Osádky letounů by měly mít stále na paměti, že PLŘS mají stále dominantní postavení. * * * PRAMENY: Jane‘s Optronic Systems, Jane‘s Radar and EW Systems, Jane‘s All the World Aircraft, DMS, Odborný tisk: Flight International, Aviation Week and Space Technology, Aerospace Journal, Air Force Magazine, Jane‘s Defence Weekly, Jane‘s International Defense Review, Journal of Conflict Studies, Military Parade, Military Technology, Soldat und Technik, Wehrtechnik, World Air Power Journal, prospektové materiály předních leteckých firem, internet, foto: USAF. Video: ostrá střelba přenosné PLŘS STRELA-2 14.2.2005 -sky-